Než se vzbudí kohouti
Alén Diviš, Anežka Hošková, Jarmila Mitríková & Dávid Demjanovič, Jan Koblasa, Denisa Krausová, Vladimír Merta, Jaroslav Panuška, Jan Švankmajer, Jan Vytiska
Galerie U Betlémské kaple, Prague
7. 9. – 10. 10. 2021
Curated by Miroslav Jiřele & Martina Mrázová
Photo Vladimír KIVA Novotný
Pohádkové a fantaskní motivy se v umění současného světa, ovládaného všudypřítomnými digitálními technologiemi, mohou na první pohled jevit jako podivný anachronismus. Narativní svět pohádek, pověstí a mýtů se na dlouhý čas skutečně ocitl mimo hlavní proud dějin umění, nikdy však zcela nevymizel – vzpomeňme třeba Fillovy Písně zbojnické a milostné, Váchalovy hororové vize nebo mytické motivy u některých Tvrdohlavých. K příběhům z lidových pohádek, jejichž základní struktura se od nejstarších dob neustále variuje, se umělci obraceli zejména v dobách krizí a znejistění hodnot a zdá se, že s environmentálními hrozbami současnosti nabývá tento inspirační zdroj opět na síle. Od počátku našeho tisíciletí se koneckonců v umění stále více projevují novodobé romantické tendence, označované jako tzv. emo-romantický obrat, jehož protagonisté čerpají nejenom z motivů lidových pohádek, mýtů a naivních dětských her, ale i z různých soudobých subkultur.
Pohádkové motivy v pojetí současných umělců nemají podobu ilustrace nějakého příběhu s dobrým koncem, který povídáme dětem na dobrou noc. Už na přelomu 19. a 20. století se v souvislosti se symbolistními a dekadentními náladami fin de siècle stává pohádkové univerzum se svými nadpřirozenými bytostmi a jevy nikoli výrazem romantického eskapismu, ale prostředkem pro vyjádření znejistění, ztráty pocitu bezpečí a nepochopitelnosti okolního světa.
Jedním z nejvýraznějších umělců, kteří tehdy své výtvarné představy oprostili od literárních reziduí, byl Jaroslav Panuška (1872–1958), jehož vodníci, upíři a čarodějnice vyrůstají z umělcovy imaginace a nabývají podoby nejednoznačného symbolu, mnohdy oscilujícího mezi hororem a groteskou. Na Panuškových obrazech se z víceméně homogenního prostředí noci či vodní hladiny zhmotňují děsivé příšery s hypnoticky vytřeštěnýma očima, které se vrhají na diváka. Pohádkové bytosti jsou Panuškovi především prostředkem k expresivnímu vyjádření zla a hrůzy, které se rodí z nevědomí. Jeho pozdější postavy obrů už ale působí spíše komicky a ustrašeně.
K literární předloze se naopak velmi úzce přimkl Alén Diviš (1900–1956), když koncem 40. let vytvořil výtvarné parafráze k Erbenově Kytici. Jako iniciační moment pro rozhodnutí věnovat se Erbenovým baladám uváděl Diviš hrůzný zážitek z koncentračního tábora v Maroku, kdy cholerou nemocný umělec nedopatřením strávil noc v umrlčí komoře. V Divišových kresbách a malbách prostřednictvím citlivé kresebné modelace z tajemné noci vyvstávají fantastické, děsivé přízraky, v nichž se zosobňují pocity strachu, nejistoty a smrti, ukotvené v lidových mýtech a pověstech.
Jako velmi expresivní, syrový příspěvek k tématu smrti, lidových zvyků a archaických venkovských rituálů, spjatých s posledními okamžiky života člověka, můžeme chápat i objekt Jana Koblasy (1932–2017) s názvem Spi, můj princi (Hommage à František Muzika).
Oproti tomu tvorbu Jana Švankmajera (1934) charakterizuje hravá, surreálná imaginace, skrze niž umělec posouvá pohádkové motivy směrem k fantastickým kuriozitám z manýristických kunstkomor nebo k artefaktům z dávno zapomenutých říší.
Do oblasti podivných, znepokojivých vizí alternativních světů patří i nejnovější velkoformátové kresby pastelkami od Vladimíra Merty (1957). Z neurčitého, nasládle chvějivého prostředí vyvstávají děsivé ženské přízraky, které můžeme interpretovat i jako soudobou podobu mytických nadpřirozených bytostí – divoženek, víl či lesních panen, zrozených z lehounkých par nad lesy a loukami, kde v poledne a na večer číhají na svou mužskou oběť.
Ze soudobých mladých malířů se k pohádkovým, mytickým a folklórním motivům obrací především Jan Vytiska (1985), který své hororově-groteskní vize zasazuje do prostředí temných valašských dřevěnic, zaplněných bizarními kultovními předměty a přízračnými bytostmi v krojích a děsivých masopustních maskách. Kdysi romantizovaná představa ladovské venkovské idyly se v jeho pojetí mění na noční můru, v níž se morbidní náměty ze slovanských lidových pohádek a pohanských rituálů různých proveniencí spojují s pokleslou estetikou béčkových hororů.
Důraz na stylizaci a narativní stránku maleb klade také Denisa Krausová (1981), která rovněž pracuje s odkazy ke světu pohádek, byť ne programově. Monumentalizací zdánlivě obyčejných předmětů klasického zátiší Krausová upozorňuje na jejich příslušnost ke světu nadreálného, jež je však zároveň zakotveno v naší každodennosti. Ke snové atmosféře obrazů, evokujících útržky tajemných vyprávění, přispívá i kolážovitost kompozice a prolínání plošné malby s výrazně graficky pojatými zásahy.
Uměleckou dvojici Jarmilu Mitríkovou (1986) a Dávida Demjanoviče (1985) přivedl k lidovým motivům jejich zájem o řemeslnou techniku pyrografie (do překližky vypalované kresby), která byla velmi populární mezi kutily v socialistickém Československu. Mitríková s Demjanovičem vytvářejí touto technikou rozměrné obrazy, v nichž absurdní skrumáží historických, politických a pohanských motivů konstituují fiktivní mytologii slovenského národa, ve které se pohanský kult stává součástí státního ideologického aparátu. Jejich fantastický pohádkový svět nabízí nejenom alternativní pohled na minulost slovenské společnosti a možnost její revize, ale především je příspěvkem k aktuálním diskuzím o roli spirituality v naší současnosti.
Mnohem subjektivnější výpověď představují pohádkově působící světy Anežky Hoškové (1982). Do melancholicky působící krajiny Hošková zasazuje tajemné symboly, které vznikají jako synkretická směs znaků různých náboženských, mystických kultů, ale i současných alternativních subkultur. V takovém univerzu pak může slza pod okem, přejatá z vězeňských tetování, připomínat, že princezna, čekající v hradní věži na svou záchranu, není žádným ztělesněním naivní nevinnosti. Jasně kresebně uchopené symboly a ornamenty přitom tvoří pevné body ve snových, imaginativních plochách rozmývaných barev, které můžeme chápat jako projekci vnitřního emocionálního světa autorky.
V dnešní racionální, pragmatické a technologicky zrychlené době se stále více umělců obrací k motivům, které bychom mohli označit jako pohádkové. Nezajímá je přitom klasické schéma pohádkového příběhu jako souboje dobra se zlem, v němž by hledali bezpečné útočiště před reálným světem. Jejich pozornost se přesouvá spíš k tajemným, nevysvětlitelným aspektům vyprávění, která jsou spojována s pohádkami, mýty, lidovými pověrami a pohanskými rituály. Prostřednictvím těchto motivů a prolínáním fiktivního a skutečného poukazují na skryté vrstvy, hodnoty, atavismy nebo i patologie světa skutečného. Subverze, ironie a černý humor se přitom často pojí s upřímně míněnými úzkostmi.
Martina Mrázová