Marian Palla / Hlína
Etcetera Gallery, Prague
7. 9. – 5. 10. 2022
Curated by Martina Mrázová
Photo Vladimír KIVA Novotný
Výstava jednoho z nejvýraznějších umělců brněnského konceptuálního okruhu osciluje – na první pohled poněkud paradoxně – kolem materiálu. Dematerializace uměleckého díla jako jedna ze základních devíz konceptuálního umění totiž tvorbě Mariana Pally (1953) není vlastní, což dokládají mimo jiné právě jeho práce s hlínou, jimž se systematicky věnuje od počátku 80. let. Tehdy Palla začal, patrně v souvislosti s přestěhováním na venkov, používat v tvorbě hlínu z vlastní zahrady a z přilehlých polí. Hlína se stala nezbytnou součástí jeho meditativně laděných akcí, které připomínaly primitivní archaické rituály, a nezávisle na akcích začala vznikat také svébytná díla materiálová. Z přirozeně vysychající hlíny Palla vytvářel objekty a asambláže a čajem či vodou ředěnou hlínou maloval obrazy a kresby, jež v jeho ateliéru vznikají dodnes.
S hlínou jako nejelementárnějším materiálem se pojí množství konotací – od sepětí s přírodou přes negaci všeho estetického až po hlínu jako prastarou základní substanci s existenciálním rozměrem. Určujícím konceptem Pallových hliněných obrazů se však stalo především spojení monochromní obrazové plochy s lapidárním textovým záznamem, které ještě někdy doplňuje schematická lineární kresba, záměrně evokující dětský, neškolený projev. Jednoduché verbální formulace v ploše obrazu někdy tautologicky referují k samotné vizuální stránce díla či k jeho obecným charakteristikám – jako prosté konstatování bez jakýchkoli odkazů k vnějšímu světu soustředí veškerou pozornost k uměleckému dílu samotnému. Sémantická hra, která vzniká spojením obrazových a textových významů, má přitom často groteskní nebo absurdní vyznění. Slovní záznamy někdy poukazují na nesmyslnost konvenčních představ o umění nebo na institucionální, resp. tržní rámec uměleckého provozu. Jindy jde o reflexe každodenních životních situací umělce, jehož podstatná část tvorby vzniká v křesle na dvorku, kde se Palla oddává mnohahodinovým pozorováním svého bezprostředního okolí a reflexím vlastního prožívání přítomnosti. Jeho základním uměleckým nástrojem se tak stává křeslo, bující do organických bahenních patvarů.
V posledních letech Palla rozšířil své experimenty s hlínou také o keramiku, k níž ovšem opět přistupuje specifickým způsobem. Palla vždy považoval zvládnutí technických dovedností a zákonitostí v umění za omezující a tento postoj se promítá i do jeho pojetí keramické tvorby, jejímž východiskem je popírání jejího tradičního smyslu a funkce. Místo utilitárních nádob a esteticky působivých objektů tak vznikají např. keramické destičky, do nichž je trvale vyrytý nákupní seznam, nebo nádoby, do nichž nelze nic vkládat, které lze pouze přenášet z místa na místo. Podobně jako u jeho série Nečitelných knih z 80. let můžeme i vytváření neužitečných keramických objektů chápat jako výsledek autorovy potřeby prostřednictvím zdánlivě nesmyslných či paradoxních činností a soukromých rituálů osvobozovat svou mysl od zavedených konvencí a alespoň trošku se přiblížit k poznání, k čemu to všechno kolem nás vlastně je.
Martina Mrázová