Jiří Černický & Filip Dvořák
Beseder Gallery, Praha
13. 3. – 15. 4. 2025
Curated by Martina Mrázová
Svět de facto poznáváme zprostředkovaně, skrze symboly a vyprávění, které na základě fragmentů skutečnosti utvářejí obecně sdílený narativ. Napříč dějinami lidstva se přitom stále cyklicky vynořují určité konstanty, které se samy o sobě v podstatě příliš nemění, jako by fungovaly nezávisle na strukturách času a prostoru. Proměňuje se však onen narativ, síť vztahů a asociací, v níž tyto konstanty vnímáme a interpretujeme. Intuitivně a dobrovolně tedy přistupujeme na pravidla hry, ačkoli nám historie opakovaně ukázala, že platnost paradigmat je časově omezená a pravidla hry se mohou kdykoli změnit. Co když obrazy světa, které ve svých myslích konstruujeme, tak docela neodpovídají skutečnosti? Co když jsme při absenci nadhledu někde udělali chybu v úsudku a děravou síť fragmentů je potřeba znovu rekonfigurovat?
Jiří Černický (*1966) a Filip Dvořák (*1990) jsou intermediální umělci, jejichž spřízněnost zdaleka přesahuje vztah někdejšího studenta a pedagoga. Oba si libují v pozici vypravěče, jehož příběhy jsou plné tajemných náznaků, nečekaných střetů a záměrných nedořečeností, které rozvíjejí nejen v ploše obrazu, ale i v různých objektových či instalačních kreacích. Fikce se v jejich dílech neustále střetává s fragmenty skutečnosti a otevírá prostor pro vyprávění imaginativních příběhů s nejasným koncem, v nichž se současnost přirozeně prolíná s minulostí.
Princip vrstvení, zdvojování a prolínání významů se stal určující i pro jejich společnou výstavu, kterou autoři pojali jako instalaci, v níž se jednotlivá díla sama stávají dílčími znaky a symboly, s nimiž je v instalaci dále manipulováno. Příběh se rozvíjí a mutuje, útržky sdělení překrývají nové a zároveň se často mění i perspektiva – blízké se najednou stává nečekaně vzdáleným a naopak. V instalaci se tak můžeme pohybovat všemi směry a prozkoumávat různé alternativní cesty příběhu, jako bychom šplhali po větvích stromu z Dvořákovy povídky Strž. Není přitom důležité, který umělec je autorem toho kterého díla, ale spíše společné hledání nových asociací, drobných příběhů a odkazů na odkazy, které objevujeme teprve při pozornějším pohledu a které nám mohou pomoci vystoupit ze zavedeného paradigmatu. Umělci si předávají příběh jako vypravěči v dobách před vynálezem písma, jejich role se zde neustále znejasňují a mísí v dynamickém procesu proměny. Slovy autorů zde tedy nejde ani tak o to, kdo je kdo, ale „zda má dvojník adekvátního člověka“.
Martina Mrázová