Jiří Černický & Filip Dvořák
Beseder Gallery, Praha
13. 3. – 15. 4. 2025
Curated by Martina Mrázová
Photo: Martin Polák
Svět de facto poznáváme zprostředkovaně, skrze symboly a vyprávění, které na základě fragmentů skutečnosti utvářejí obecně sdílený narativ. Napříč dějinami lidstva se přitom stále cyklicky vynořují určité konstanty, které se samy o sobě v podstatě příliš nemění, jako by fungovaly nezávisle na strukturách času a prostoru. Proměňuje se však onen narativ, síť vztahů a asociací, v níž tyto konstanty vnímáme a interpretujeme. Intuitivně a dobrovolně tedy přistupujeme na pravidla hry, ačkoli nám historie opakovaně ukázala, že platnost paradigmat je časově omezená a pravidla hry se mohou kdykoli změnit. Co když obrazy světa, které ve svých myslích konstruujeme, tak docela neodpovídají skutečnosti? Co když jsme při absenci nadhledu někde udělali chybu v úsudku a děravou síť fragmentů je potřeba znovu rekonfigurovat?
Jiří Černický (*1966) a Filip Dvořák (*1990) jsou intermediální umělci, jejichž spřízněnost zdaleka přesahuje vztah někdejšího studenta a pedagoga. Oba si libují v pozici vypravěče, jehož příběhy jsou plné tajemných náznaků, nečekaných střetů a záměrných nedořečeností, které rozvíjejí nejen v ploše obrazu, ale i v různých objektových či instalačních kreacích. Fikce se v jejich dílech neustále střetává s fragmenty skutečnosti a otevírá prostor pro vyprávění imaginativních příběhů s nejasným koncem, v nichž se současnost přirozeně prolíná s minulostí.
Princip vrstvení, zdvojování a prolínání významů se stal určující i pro jejich společnou výstavu, kterou autoři pojali jako instalaci, v níž se jednotlivá díla sama stávají dílčími znaky a symboly, s nimiž je v instalaci dále manipulováno. Příběh se rozvíjí a mutuje, útržky sdělení překrývají nové a zároveň se často mění i perspektiva – blízké se najednou stává nečekaně vzdáleným a naopak. V instalaci se tak můžeme pohybovat všemi směry a prozkoumávat různé alternativní cesty příběhu, jako bychom šplhali po větvích stromu z Dvořákovy povídky Strž. Není přitom důležité, který umělec je autorem toho kterého díla, ale spíše společné hledání nových asociací, drobných příběhů a odkazů na odkazy, které objevujeme teprve při pozornějším pohledu a které nám mohou pomoci vystoupit ze zavedeného paradigmatu. Umělci si předávají příběh jako vypravěči v dobách před vynálezem písma, jejich role se zde neustále znejasňují a mísí v dynamickém procesu proměny. Slovy autorů zde tedy nejde ani tak o to, kdo je kdo, ale „zda má dvojník adekvátního člověka“.
Martina Mrázová
In a world saturated with technology and constant connectivity, we may easily fall under the illusion that we understand everything—or that if we don’t, we can simply look it up on one of our electronic devices. Mysteries and the unknown seem to have been pushed to the margins, into the realm of fairy tales or spiritual fiction, often viewed with a hint of disdain. And yet, despite all our scientific advancements, we don’t understand the world much more than our ancestors did. Though we may uncover microscopic details, the whole continues to slip through our fingers. Not only do we have to accept that some fundamental questions may never be answered, but in the meantime, parallel virtual worlds are emerging, making the layered nature of reality even more elusive.
In essence, we understand the world indirectly—through symbols and stories that build a shared narrative out of scattered fragments of reality. Throughout human history, certain constants keep resurfacing, seemingly unchanged, as though operating independently of time and space. What does change, however, is the narrative: the web of associations and relationships in which we perceive and interpret these constants. We intuitively and willingly accept the rules of the game, even though history has shown us time and again that paradigms are temporary and the rules can shift at any moment. What if the images of the world we construct in our minds don’t quite correspond to reality? What if, lacking perspective, we’ve made a critical error in judgment—and the patchy web of fragments needs to be reconfigured?
Jiří Černický (*1966) and Filip Dvořák (*1990) are intermedia artists whose artistic kinship goes far beyond the relationship of former student and teacher. Both embrace the role of the storyteller—one who spins narratives filled with cryptic clues, unexpected juxtapositions, and deliberate ambiguities. Their stories unfold not only across the surface of images but also through object-based and installation works. Fiction constantly clashes with fragments of reality, opening up space for imaginative storytelling with uncertain endings, where the present seamlessly overlaps with the past.
The principles of layering, doubling, and merging meanings are central to their joint exhibition, conceived as an installation in which individual artworks function as signs and symbols, further manipulated within the installation itself. The story evolves and mutates; fragments of messages are overlaid by new ones, and perspective often shifts—what seems close becomes suddenly distant, and vice versa. Visitors can move freely through the space, exploring various alternate narrative paths, as if climbing through the branching limbs of Dvořák’s short story Strž (The Ravine). What matters here is not which artist created which piece, but rather the shared pursuit of new associations, micro-narratives, and references-to-references—details that reveal themselves only upon closer inspection and may help us step outside established paradigms. Like storytellers before the invention of writing, the artists pass the narrative between one another; their roles blur and intertwine in a dynamic process of transformation. In the artists’ own words, the question is not so much who is who—but rather: does the double have an adequate human counterpart?
Martina Mrázová