16. ročník Dnů otevřených ateliérů na jižní Moravě
19. – 20. 9. 2026
141 zapojených umělců a umělkyň napříč jižní Moravou – Blanensko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclavsko, Hodonínsko, Vyškovsko, Znojemsko
Pořadatel: Jihomoravský kraj
Slavnostní zahájení 17. 9. 2026, ŠMERAL ART FACTORY, Brno
* módní přehlídka SSUD Brno
* performance Limi.noko (Michaela Nováková & Libuše Kopůncová)
16. ročník DOA na jižní Moravě se zaměřuje na textil jako materiál, v němž se propojuje historická paměť regionu a její současná transformace v umění, řemesle i designu. Textilní tradice je pro jihomoravský kontext příznačná – od řemeslných technik, jako je strážnický modrotisk, přes průmyslovou výrobu, která zásadně formovala urbanismus Brna, až po vznik originální umělecké techniky Art protis v 60. letech 20. století.
V současnosti se textil znovu dostává do centra pozornosti napříč obory. Umělci, designéři i ekologicky orientovaní tvůrci jej využívají nejen jako výrazový prostředek, ale i jako médium s environmentálním a sociálním přesahem.
Jižní Morava bývá spojována s vinicemi, poli a zvlněnou krajinou, jejíž horizonty utvářejí kostelní věže, aleje a řeky. Je však také krajinou, kterou po staletí formovala práce s textilem – od domácích řemesel a lidových tradic přes průmyslovou výrobu až po současné umění. Letošní ročník festivalu Dny otevřených ateliérů na jižní Moravě obrací pozornost právě k tomuto materiálu, který nás provází po celý život a dotýká se našeho těla bezprostředněji než cokoli jiného.
Textil je druhou kůží člověka. Chrání nás, zahaluje, zdobí i reprezentuje. Nese stopy každodennosti, práce, péče i identity. Přestože jej vnímáme jako samozřejmou součást života, jde o materiál, v němž se zřetelně zrcadlí dějiny a hodnoty společnosti. Každá tkanina je výsledkem konkrétní práce, technologie, ekonomických vztahů i kulturních představ o tom, jak chceme žít. Textil tedy není jen materiálem, ale i nositelem příběhů a paměti.
Na jižní Moravě se tyto příběhy otiskly do podoby měst, krajiny i každodenního života. V 19. století se Brno stalo jedním z nejvýznamnějších center textilní výroby ve střední Evropě. Označení Moravský Manchester nevzniklo náhodou. Rozvoj vlnařství, přádelen, tkalcoven a barvíren zásadně proměnil podobu města i jeho okolí. Textilní průmysl se stal hybnou silou hospodářského rozvoje regionu, vytvářel pracovní příležitosti a formoval sociální strukturu společnosti. Tovární komíny se staly stejně charakteristickou součástí městské krajiny jako kostelní věže.
Ozvěny této textilní minulosti jsou v Brně patrné dodnes. Připomínají je někdejší areály Vlněny a Mosilany, které po desetiletí patřily k nejvýznamnějším textilním podnikům ve městě. Přestože se jejich funkce proměnila, zůstávají svědectvím doby, kdy textilní výroba formovala podobu města i každodenní život jeho obyvatel.
Textilní tradice jižní Moravy však není spojena pouze s průmyslovou výrobou. Vedle továren a průmyslových areálů zde po staletí přetrvávaly řemeslné techniky založené na manuální práci a předávání zkušeností z generace na generaci. K nejvýznamnějším patří modrotisk, jehož tradice se dochovala například ve Strážnici. Charakteristické bílé ornamenty na tmavomodrém podkladu vznikají pomalým procesem reverzního barvení, v němž se propojuje technická dovednost, cit pro materiál i kulturní paměť regionu.
V oblasti textilu byly hranice mezi řemeslem, užitým uměním a volnou tvorbou vždy mimořádně prostupné. Ve 20. století se textil na jižní Moravě stal svébytným uměleckým médiem. V Brně vznikla originální výtvarná technika art protis, která propojila prostředí textilního průmyslu s výtvarným uměním. Netkané tapiserie vytvářené vrstvením a prošíváním vláken představovaly jedinečný příspěvek československého textilního umění druhé poloviny 20. století. Art protis je dodnes pozoruhodným dokladem doby, která věřila v možnost propojit umění, technologii a průmyslovou výrobu. Monumentální textilní realizace tehdy vstupovaly do veřejného prostoru a stávaly se přirozenou součástí architektury škol, kulturních domů, hotelů i reprezentativních budov.
Právě schopnost propojovat řemeslo, průmysl, každodennost i umění činí z textilu mimořádně zajímavé médium také pro současné umělce a umělkyně. Tento zájem přitom není omezen pouze na jihomoravské prostředí. V posledních letech se textil výrazně prosazuje také na mezinárodní umělecké scéně. Rozsáhlé textilní instalace, objekty, tapisérie či výšivky se pravidelně objevují na významných přehlídkách současného umění i ve výstavních programech předních světových institucí. Umělci a umělkyně se vracejí k výšivce, tkaní nebo práci s nalezenými materiály. Nejde přitom o nostalgii po minulosti, ale o snahu znovu promýšlet vztah k materiálu, práci, času i hodnotě věcí.
V době digitalizace a masové produkce získává ruční práce nový význam. Každý steh, uzel nebo oprava připomínají čas a pozornost, které byly do vzniku díla vloženy. Současně prostřednictvím textilu vstupují do popředí každodennost, tělesnost nebo tradičně ženské formy práce, které byly dlouho přehlíženy nebo považovány za méně hodnotné než jiné umělecké disciplíny.
V současném umění se textil stal nástrojem k uvažování o těle, identitě i zkušenosti péče. Právě díky své bezprostřední blízkosti k lidskému tělu dokáže přirozeně zprostředkovávat zkušenosti dotýkající se intimních i společenských aspektů života. Prostřednictvím textilu řada současných umělců a umělkyň promýšlí otázky genderových rolí, rodinné historie, osobních vzpomínek i vztahu mezi soukromou a veřejnou sférou.
S tím souvisí také pojem materiálové paměti. Textilie patří k materiálům, které si mimořádně intenzivně uchovávají stopy používání. Nesou otisky dotyků, práce, oprav i opotřebení. Starý oděv, záclona po prarodičích nebo kus vyřazené látky v sobě často obsahují více příběhů než mnohé archivní dokumenty. Textil zde funguje jako médium paměti, propojující osobní zkušenost s širšími společenskými souvislostmi. Současní umělci a umělkyně proto stále častěji pracují s nalezenými textiliemi, rodinnými archivy nebo průmyslovými zbytky.
Současný návrat textilu do umění však souvisí také s vědomím ekologických a společenských důsledků jeho výroby. Textil se dnes stal jedním z nejproblematičtějších produktů globální ekonomiky. Textilní průmysl patří k největším průmyslovým odvětvím světa a zároveň k těm, jejichž dopady zůstávají často skryté. Většina z nás přichází do kontaktu pouze s hotovým výrobkem, aniž by viděla dlouhý řetězec těžby surovin, výroby, dopravy a odpadu, který jeho vzniku předcházel. Fenomén fast fashion proměnil oděv ve spotřební zboží a výrazně urychlil cyklus výroby i likvidace.
Textil se tak ocitl v paradoxní situaci. Materiál, který byl po staletí spojován s péčí, opravami a dlouhodobým používáním, se stal symbolem nadprodukce a plýtvání. Vyřazené oděvy putují napříč kontinenty a končí na rozsáhlých second-hand trzích nebo skládkách v zemích globálního Jihu. Syntetická vlákna se postupně rozpadají na mikroplasty, které dnes nacházíme v oceánech, řekách, půdě, atmosféře i lidském těle. Každoročně vznikne přibližně 92 milionů tun textilního odpadu, jehož likvidace představuje významnou environmentální zátěž. Velká část vyřazených textilií není recyklována a zůstává součástí rostoucího objemu odpadu. Materiál, jenž člověka po staletí chránil a doprovázel, se tak stává svědectvím environmentálních a sociálních důsledků globální ekonomiky.
Téma Krajina švů není společným jmenovatelem tvorby všech umělců a umělkyň zapojených do letošního ročníku DOA. Spíše představuje jednu z možných perspektiv, skrze niž lze nahlížet na tvorbu vznikající v regionu a na vztahy mezi materiálem, krajinou, pamětí a současnou zkušeností. Zvláštní prostor pro rozvinutí těchto souvislostí vytváří kurátorská výstava připravená pro letošní ročník DOA.
Název Krajina švů není jen metaforou textilu. Je obrazem krajiny, v níž se po generace proplétají příběhy práce, řemesla, průmyslu, umění i každodenního života. Stejně jako látka nese stopy svého vzniku a používání, nese i krajina stopy činností, které ji utvářely. Možná právě textil, zdánlivě obyčejný a každodenní materiál, nám dnes umožňuje lépe porozumět vztahům, které formují svět kolem nás. Každé vlákno je součástí širší sítě vztahů a každá krajina je utkána z příběhů, které ji drží pohromadě.
Martina Mrázová
The 16th edition of Open Studios in South Moravia (DOA) focuses on textiles as a material that connects the region's historical memory with the ways its textile heritage is being reinterpreted today through art, craft, and design. Textile traditions are deeply embedded in the South Moravian context, ranging from craft techniques such as the indigo resist printing practised in Strážnice, through industrial production that fundamentally shaped the urban development of Brno, to the invention of Art Protis, a distinctive artistic technique developed in the 1960s.
Today, textiles are once again attracting attention across disciplines. Artists, designers, and environmentally conscious practitioners use them not only as a means of artistic expression but also as a medium through which to address environmental and social concerns.
South Moravia is commonly associated with vineyards, fields, and rolling countryside, its horizons marked by church towers, tree-lined avenues, and rivers. Yet it is also a landscape shaped over centuries by textile production, from domestic crafts and folk traditions to industrial manufacturing and contemporary art. This year's edition of the Open Studios festival in South Moravia turns its attention to this material, which accompanies us throughout our lives and comes into more immediate contact with our bodies than almost anything else.
Textiles are a second skin. They protect, conceal, adorn, and represent us. They bear traces of everyday life, labour, care, and identity. Although we take them for granted, they are materials in which the histories and values of society are vividly reflected. Every fabric is the product of particular forms of labour, technology, economic relationships, and cultural ideas about how we wish to live. Textiles are therefore not merely materials but also carriers of stories and memory.
In South Moravia, these stories have left their imprint on cities, landscapes, and everyday life. During the nineteenth century, Brno became one of Central Europe's most important centres of textile manufacturing. Its nickname, the Moravian Manchester, was no coincidence. The expansion of wool production, spinning mills, weaving factories, and dye works profoundly transformed the city and its surroundings. The textile industry became a driving force behind the region's economic development, creating employment and shaping the social structure of society. Factory chimneys became as distinctive a feature of the urban landscape as church towers.
Echoes of this textile past remain visible in Brno today. They can be found in the former industrial complexes of Vlněna and Mosilana, which for decades ranked among the city's most important textile enterprises. Although their functions have changed, these sites remain witnesses to an era when textile production shaped both the city's physical form and the everyday lives of its inhabitants.
South Moravia's textile heritage, however, is not confined to industrial manufacturing. Alongside factories and industrial complexes, craft techniques based on manual labour and the transmission of knowledge from one generation to the next survived for centuries. Among the most significant is modrotisk, a traditional indigo resist-printing technique preserved, for example, in Strážnice. Its characteristic white patterns against a dark blue background emerge through a slow resist-dyeing process that brings together technical skill, sensitivity to material, and the region's cultural memory.
In the field of textiles, the boundaries between craft, applied art, and fine art have always been particularly fluid. During the twentieth century, textiles developed into an artistic medium in their own right in South Moravia. Brno became the birthplace of Art Protis, an original technique that brought the textile industry into dialogue with fine art. Non-woven tapestries created by layering and stitching fibres represented a distinctive contribution to Czechoslovak textile art in the second half of the twentieth century. Art Protis remains a remarkable testament to an era that believed in the possibility of bringing art, technology, and industrial production together. Monumental textile works entered public spaces and became integral elements of the architecture of schools, cultural centres, hotels, and public buildings.
It is precisely this ability to connect craft, industry, everyday life, and art that makes textiles such a compelling medium for contemporary artists. This renewed interest is by no means limited to South Moravia. In recent years, textiles have gained considerable prominence on the international art scene. Large-scale textile installations, sculptural objects, tapestries, and embroidery regularly feature in major contemporary art exhibitions and in the programmes of leading international institutions. Artists are returning to embroidery, weaving, and the use of found materials. Rather than expressing nostalgia for the past, this return reflects a desire to reconsider our relationships with materials, labour, time, and the value of things.
In an age of digitalisation and mass production, manual work takes on renewed significance. Every stitch, knot, or repair recalls the time and attention invested in making an object. At the same time, textiles bring everyday life, embodied experience, and traditionally feminised forms of labour into focus, drawing attention to practices and experiences long marginalised within the history of art.
In contemporary art, textiles have become a means of exploring the body, identity, and the experience of care. Their immediate proximity to the human body makes them particularly suited to communicating experiences that touch upon both the intimate and social dimensions of life. Through textiles, many contemporary artists examine gender roles, family histories, personal memories, and the relationship between the private and public spheres.
Closely related to this is the concept of material memory. Textiles are particularly effective at retaining traces of use. They preserve the marks of touch, labour, repair, and wear. An old garment, a curtain inherited from one's grandparents, or a piece of discarded fabric can hold more stories than many archival documents. Here, textiles become a medium of memory, connecting personal experience with broader social contexts. Contemporary artists are therefore increasingly working with found fabrics, family archives, and industrial remnants.
The contemporary resurgence of textiles in art is also connected to a growing awareness of the environmental and social consequences of their production. Textiles have become one of the most problematic products of the global economy. The textile industry is among the world's largest industrial sectors, while many of its impacts remain hidden. Most of us encounter only the finished product, without seeing the long chain of raw material extraction, manufacturing, transportation, and waste that lies behind it. The phenomenon of fast fashion has transformed clothing into a disposable consumer commodity and dramatically accelerated cycles of production and disposal.
Textiles thus occupy a paradoxical position. A material associated for centuries with care, repair, and prolonged use has become a symbol of overproduction and waste. Discarded clothing travels across continents, ending up in vast second-hand markets or landfills in countries of the Global South. Synthetic fibres gradually break down into microplastics, now found in oceans, rivers, soil, the atmosphere, and even the human body. Approximately 92 million tonnes of textile waste are generated worldwide each year, and its disposal places a considerable burden on the environment. A large proportion of discarded textiles is never recycled and instead contributes to the growing accumulation of waste. A material that has protected and accompanied humanity for centuries has thus become a testament to the environmental and social consequences of the global economy.
The theme Landscape of Seams is not intended as a common denominator for the work of every artist participating in this year's Open Studios festival. Rather, it offers one possible perspective through which to consider artistic practices emerging in the region and the relationships between material, landscape, memory, and contemporary experience. A curated exhibition organised as part of this year's festival provides a particular opportunity to develop these connections.
The title Landscape of Seams is more than a metaphor drawn from textiles. It evokes a landscape in which the stories of labour, craft, industry, art, and everyday life have been interwoven across generations. Just as fabric bears traces of its making and use, so too does the landscape retain the marks of the activities that have shaped it. Perhaps textiles, seemingly ordinary and everyday materials, can help us better understand the relationships that shape the world around us. Every thread belongs to a wider network of connections, and every landscape is woven from the stories that hold it together.
Martina Mrázová