Martin Skalický
EPo1 Gallery, Trutnov
15. 5. 2025 – 10. 5. 2026
Curated by Martina Mrázová
Vystoupení současného umění z bezpečí galerie do městského prostředí je vždy citlivou záležitostí, v případě textilních soch Martina Skalického (* 1976) je však tento krok zcela přirozený. Tvarosloví historických soch, s nímž Skalický pracuje, nenápadně vplouvá do místního kontextu, jako by od nepaměti bylo jeho součástí. Při bližším pohledu ale zjistíme, že tady něco nehraje. Sousoší ženských figur nepředstavuje nekonfliktní téma Tří Grácií, ale jednu a tutéž alegorickou postavu, utvářenou odlišnou ornamentální strukturou, a ani barokní erb jako tradiční znak donátora by na fasádě budovy bývalého Okresního výboru KSČ nebyl myslitelný. Díky využívání obecně srozumitelných symbolů, na nichž byla po staletí budována západní kultura, však mohou Skalického sochy do prostředí historicky utvářeného města nenásilně vnášet další významové roviny, vztahující se k aktuálním problémům společnosti i světa umění.
Brněnský sochař Martin Skalický absolvoval v ateliéru figurálního sochařství na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (2000–2007) a figura je dodnes základním východiskem jeho tvorby. Původně se ale vyučil štukatérem, a právě přehodnocování tradičních řemeslných postupů, které velmi dobře zná ze své někdejší štukatérské praxe, se stalo určující i pro sérii soch prezentovaných v Trutnově.
Historické sochy ve veřejném prostoru postupně podléhají degradaci a je nutné je občas nahrazovat kopiemi. K tomu se používají sochařské formy, které se po splnění účelu znehodnocují jako odpad. Skalický se ale rozhodl s těmito formami dále pracovat a jejich prostřednictvím zkoumat výrazové možnosti různých materiálů. Dlouhodobě jej zajímá především textil, kterým nejen denně zahalujeme svá těla, ale také plníme skládky vzdálených zemí třetího světa. Textil jako materiál pro sebe Skalický poprvé objevil už v době studií, kdy vytvořil realistický portrét své budoucí ženy kombinovaný s bílou krajkou (2001). Pracím s historickými formami pak bezprostředně předcházela série šitých soch, jejichž tvar (de)formoval zevnitř napouštěnou polyuretanovou pěnou nebo molitanem, jako v případě klečící Pokory (2016).
Během restaurátorských prací na brněnských stavbách si Skalický uvědomil potenciál sochařských forem a začal do nich vměstnávat textilie napuštěné pryskyřicí. Formováním textilu uvnitř formy vzniká výrazná ornamentální struktura, prolamující tvar směrem dovnitř. Při vnímání sochy tak hraje důležitou roli dynamická hra světla a stínu mezi sklady vnitřní drapérie, ztuhlé na hranicích vymezených formou, podobně jako u koruny stromu, jejíž hmotu se samozřejmou lehkostí a vzdušností definuje dosah větví. Navzdory původnímu účelu sochařských forem, kterým je vytváření přesných kopií, je tedy každá Skalického socha originálem rozpínajícím se mezi historií a současností, řádem a náhodou, měkkostí a pevností, ale také krásou a bizarností.
Martina Mrázová