Valentýna Bernacik, Glorie Grünwaldová, Ondřej Kotrč, Natalie Perkof, Natálie Ryzá, Martin Skalický, Jiří Staněk, Hana Svobodová
Šmeral Art Factory, Brno
6. 6. - 2. 8. 2026
Curated by Martina Mrázová
Photo Eliška Mikšová
Dětská hra na schovávanou v sobě odjakživa nesla zvláštní paradox: touhu zmizet a zároveň být nalezen. V době digitálních obrazů, permanentního sdílení a vzájemného pozorování však tato ambivalence získává novou intenzitu. I ve chvílích samoty zůstáváme součástí nepřetržitého proudu obrazů, projekcí a očekávání, které formují naše sebepojetí i způsob, jakým sami sebe prezentujeme světu. Touha po kontaktu a sdílení se střetává s potřebou stylizovat vlastní obraz do idealizované podoby, utvářené pod tlakem vizuální kultury a společenských očekávání. Ve snaze uchránit si alespoň fragment vlastního prostoru však stále více komunikujeme prostřednictvím svých avatarů a konstruovaných obrazů sebe sama. Intimita se prolíná se sebeprezentací, autenticita se stylizací – až do té míry, že se v této hře začínáme ztrácet sami sobě.
Výstava Hide-and-Seek, otevírající nový galerijní prostor Šmeral Art Factory v Brně, rozvíjí motiv hry na schovávanou jako mnohovrstevnatou metaforu současné existence. Zkoumá proměnlivé podoby identity, zranitelnosti i lidské potřeby autonomie, bezpečí a blízkosti ve světě permanentní viditelnosti a neustálé přítomnosti cizího pohledu.
Právě motiv pohledu rozvíjí ve svých malbách Glorie Grünwaldová. Její ženské figury oscilují mezi fyzickým a virtuálním prostorem, pohybují se v neurčitých krajinách, připomínajících zároveň prostor psychologický i digitální. Postavy se ohlížejí, pozorují jedna druhou nebo zírají do míst, kam divák nedohlédne. V obrazech vzniká napětí mezi tím, co je viditelné, a tím, co zůstává skryté. Pohled zde není neutrálním aktem, ale zdrojem napětí, kontroly i neustálé sebekontroly. Stylizované struktury, vrstvení a světelná atmosféra obrazů zároveň odkazují k estetice digitálního prostředí, v němž se identita stále více proměňuje v projekci, obraz či performativní gesto.
Také v obrazech Valentýny Bernacik se objevuje pocit neuchopitelné přítomnosti a latentního sledování, tentokrát však obrácený více k psychice. Fragmenty figury vynořující se z temnoty působí jako obrazy podvědomí, melancholie a vnitřní nejistoty. Identita se zdá být nestabilní, rozostřená, jako by se postava sama nacházela v procesu mizení.
Intimnější rovinu hledání otevírá Natálie Ryzá, která se ve své malířské tvorbě zabývá tématem „dívkovství“ – křehkého mezistavu mezi dětstvím a dospělostí ženy, v němž se identita teprve ustavuje. Její obrazy zachycují období formování identity, v němž se subjektivní prožívání střetává se zažitými představami společnosti o ženskosti, těle a kráse. Dívčí figury v temném, bezčasém prostoru pohled divákovi vracejí; odmítají pasivní roli objektu a znejišťují samotný mechanismus dívání. Série obrazů vlasů a „paruk“ pak tematizuje identitu jako proměnlivou masku či schránku, v níž se tělo zároveň ukrývá, fragmentarizuje i pozvolna ztrácí.
Významnou pozici ve výstavě zaujímá Natalie Perkof, jejíž tvorba osciluje mezi introspekcí, spiritualitou a hledáním vnitřní integrity člověka. Ve svých malbách propojuje figurální motivy s experimentálním přístupem k materiálu. Pracuje s karbonovým vláknem, transparentními vrstvami i perleťovými pigmenty, jejichž prostřednictvím do obrazů vnáší proměnlivé světlo a zvláštní optickou hloubku. Figury se v monochromních plochách vynořují a opět rozpouštějí, jako by existovaly na hranici fyzické přítomnosti a mentálního prostoru. Autorka se dlouhodobě zabývá tématy ženskosti, identity a procesem vnitřní proměny. Její obrazy působí jako meditativní prostory, v nichž se tělesnost, emocionalita a spiritualita propojují v jeden celek.
Jiří Staněk vstupuje do výstavy skrze práci s pamětí, podvědomím a procesem percepce. Jeho reliéfní papírové struktury a objekty připomínají ornamentální membrány, mentální mapy či fragmenty neuchopitelné architektury. Staněk ve své tvorbě rozvíjí koncept „alegorického meziprostoru“, inspirovaný psychoanalýzou, fenomenologií vnímání i mechanismy lidské paměti. Přísně organizované geometrické systémy přitom v jeho dílech nikdy nepůsobí staticky. Struktury se v závislosti na světle, pohybu diváka i proměnlivosti samotného materiálu opticky rozpohybovávají, deformují a ztrácejí pevný tvar. Divák je nucen kolem objektů obcházet, hledat orientaci a postupně si skládat vlastní významové vrstvy. Ornamentální rastry a repetitivní struktury zde fungují jako spouštěče asociací i podvědomých obrazů a zároveň vytvářejí prostor pro zpomalení a soustředění v době vizuálního přetlaku.
Odlišnou polohu tématu sledujeme u Martina Skalického, který se ve své sochařské tvorbě dlouhodobě zabývá proměnou materiálu, recyklací forem a elementárními principy lidské kreativity. Z nalezených přírodnin, větví, textilií a dalších materiálů vytváří jednoduché konstrukce připomínající improvizované mapy, základní architektury či archetypální znaky. Motiv ženské figury zde vystupuje jako elementární kulturní symbol odkazující k péči, ochraně i samotným počátkům lidského společenství. Skalického objekty tak tematizují potřebu orientace, ukotvení a vytváření bezpečného prostoru uprostřed nejistoty a proměnlivosti světa.
Potřeba ochrany a vytváření vlastního bezpečného prostoru prostupuje také tvorbou sochařky Hany Svobodové. Její objekty a instalace oscilují mezi tělesností, zranitelností a organickými formami připomínajícími kokony, schránky či ochranné obaly. Motiv „skafandru“ zde nefunguje pouze jako prostředek přežití, ale především jako metafora psychické i fyzické obrany vůči okolnímu světu. Hybridní objekty kombinující měkké textilie, peří, litý beton i chirurgické nástroje působí křehce a zároveň znepokojivě. Svobodová tematizuje tělo jako prostor citlivosti, ohrožení, proměny a zároveň jako poslední útočiště, které si člověk ve světě tlaku, nejistoty a permanentní stimulace snaží uchovat.
Zkušenost současné vizuální kultury reflektuje také Ondřej Kotrč, který ve své intermediální tvorbě propojuje popkulturní symboliku, estetiku digitálních obrazů a motivy kolektivní nostalgie. V posledních letech pracuje s ikonografií animovaného seriálu Care Bears, jehož původně bezpečný a optimistický svět proměňuje v ambivalentní prostor oscilující mezi ironií, hravostí, únavou a nejistotou. Postavy plyšových medvídků se zde objevují jako fragmenty vzpomínek či relikty infantilní imaginace, které v prostředí neustálého vizuálního přetlaku ztrácejí svou původní stabilitu. Charakteristická je pro něj práce se světlem, transparentností, efemérními materiály i zářivou barevností, které v jeho instalacích vytvářejí téměř fluidní atmosféru připomínající prostředí virtuální reality, digitálních rozhraní či rozostřených displejů.
Výstava Hide-and-Seek pracuje s motivem skrývání a nacházení jako se základní lidskou potřebou, skrze niž se neustále vymezují hranice mezi osobním a veřejným, intimitou a sdílením. Prostřednictvím děl výrazných umělců a umělkyň střední a nejmladší generace brněnské scény problematizuje otázku, jak si ve světě permanentní viditelnosti a psychického přetlaku uchovat autenticitu a koherenci vlastní identity.
Martina Mrázová
The childhood game of hide-and-seek has always contained a peculiar paradox: the desire to disappear and, at the same time, to be found. In an age of digital images, constant sharing, and reciprocal observation, this ambivalence takes on a new intensity. Even in moments of solitude, we remain immersed in an endless stream of images, projections, and expectations that shape both our sense of self and the ways we present ourselves to the world. The desire for connection and sharing comes into conflict with the pressure to construct an idealised image of ourselves, shaped by visual culture and social expectations. In an attempt to preserve at least a fragment of personal space, we increasingly communicate through avatars and constructed representations of ourselves. Intimacy becomes entangled with self-presentation, authenticity with self-fashioning—to the point where, in this game, we begin to lose sight of ourselves.
Hide-and-Seek, the inaugural exhibition of the new Šmeral Art Factory gallery space in Brno, develops the childhood game into a multilayered metaphor for contemporary existence. It explores shifting forms of identity and vulnerability, as well as the human need for autonomy, security, and intimacy in a world of permanent visibility and the ever-present gaze of others.
The motif of the gaze is central to the paintings of Glorie Grünwaldová. Her female figures move between physical and virtual space, inhabiting indeterminate landscapes that evoke both psychological and digital environments. The figures look back, observe one another, or stare towards places beyond the viewer’s field of vision. A tension emerges between what is visible and what remains concealed. Here, the gaze is not a neutral act but a source of tension, control, and constant self-surveillance. Stylised structures, layered compositions, and the luminous atmosphere of the paintings evoke the aesthetics of digital environments, in which identity increasingly becomes a projection, an image, or a performative gesture.
A sense of elusive presence and latent surveillance also permeates the paintings of Valentýna Bernacik, although here the focus turns more explicitly towards the psyche. Fragments of figures emerging from darkness evoke images of the unconscious, melancholy, and inner uncertainty. Identity appears unstable and blurred, as though the figure itself were in the process of disappearing.
A more intimate dimension of this search unfolds in the work of Natálie Ryzá, whose painting explores girlhood—a fragile transitional state between childhood and womanhood, in which identity is still taking shape. Her paintings capture a formative period when subjective experience confronts deeply ingrained social expectations surrounding femininity, the body, and beauty. Set against dark, timeless spaces, the young female figures return the viewer’s gaze, refusing the passive role of the observed object and unsettling the very act of looking. A series of paintings depicting hair and “wigs” further explores identity as a mutable mask or protective shell, within which the body is simultaneously concealed, fragmented, and gradually dissolved.
Natalie Perkof occupies a significant position within the exhibition. Her practice moves between introspection, spirituality, and the search for inner wholeness. In her paintings, figurative motifs are combined with an experimental approach to materials. Working with carbon fibre, translucent layers, and pearlescent pigments, she introduces shifting light and a distinctive optical depth into her compositions. Figures emerge from and dissolve back into monochromatic fields, as though existing at the threshold between physical presence and mental space. Perkof has long explored themes of femininity, identity, and inner transformation. Her paintings become meditative spaces in which bodily experience, emotion, and spirituality converge.
Jiří Staněk approaches the exhibition’s themes through an exploration of memory, the unconscious, and the processes of perception. His paper reliefs and sculptural objects resemble ornamental membranes, mental maps, or fragments of elusive architecture. Staněk develops the concept of an “allegorical in-between space”, drawing on psychoanalysis, the phenomenology of perception, and the mechanisms of human memory. Yet the rigorously organised geometric systems in his works never appear static. Depending on the light, the viewer’s movement, and the mutable qualities of the material itself, the structures seem to shift, deform, and lose their fixed contours. Viewers are compelled to move around the objects, seek their bearings, and gradually construct their own layers of meaning. Ornamental grids and repetitive structures trigger associations and unconscious imagery while creating space for slowing down and sustained attention in an age of visual overload.
A different interpretation of the exhibition’s themes emerges in the work of Martin Skalický, whose sculptural practice has long explored material transformation, the reuse of existing forms, and the fundamental impulses of human creativity. Using found natural materials, branches, textiles, and other elements, he constructs simple structures resembling improvised maps, rudimentary architectures, or archetypal signs. The female figure appears here as an archetypal cultural symbol associated with care, protection, and the very origins of human community. Skalický’s objects thus address the need for orientation, a sense of grounding, and the creation of a safe space amid the uncertainty and instability of the world.
The need for protection and the creation of a personal refuge also runs through the work of sculptor Hana Svobodová. Her objects and installations explore the intersections of bodily experience, vulnerability, and organic forms reminiscent of cocoons, shells, or protective coverings. The motif of the “spacesuit” functions not merely as a means of survival but, above all, as a metaphor for psychological and physical defence against the outside world. Hybrid objects combining soft textiles, feathers, cast concrete, and surgical instruments appear fragile yet unsettling. Svobodová approaches the body as a site of sensitivity, vulnerability, and transformation, but also as a final refuge that individuals seek to preserve amid pressure, uncertainty, and constant stimulation.
The experience of contemporary visual culture is also reflected in the work of Ondřej Kotrč, whose interdisciplinary practice combines pop-cultural symbolism, the aesthetics of digital imagery, and motifs of collective nostalgia. In recent years, he has drawn on the iconography of the animated television series Care Bears, transforming its originally reassuring and optimistic world into an ambivalent space of irony, playfulness, exhaustion, and uncertainty. The teddy bear characters appear as fragments of memory or remnants of childhood imagination, losing their original stability amid an incessant flood of visual stimuli. Kotrč’s work is characterised by his use of light, transparency, ephemeral materials, and vivid colour, which create an almost fluid atmosphere in his installations, reminiscent of virtual reality, digital interfaces, or blurred screens.
The exhibition Hide-and-Seek approaches the desire to hide and to be found as a fundamental human impulse through which the boundaries between the personal and the public, intimacy and sharing, are continually negotiated. Bringing together artists from the younger and middle generations of Brno’s contemporary art scene, the exhibition raises a pressing question: how can we preserve authenticity and a coherent sense of self in a world of permanent visibility and psychological overload?