Valentýna Bernacik, Glorie Grünwaldová, Ondřej Kotrč, Natalie Perkof, Natálie Ryzá, Martin Skalický, Jiří Staněk, Hana Svobodová
Šmeral Art Factory, Brno
6. 6. - 26. 7. 2026
Curated by Martina Mrázová
Photo Eliška Mikšová
Dětská hra na schovávanou v sobě odjakživa nesla zvláštní paradox: touhu zmizet a zároveň být nalezen. V době digitálních obrazů, permanentního sdílení a vzájemného pozorování však tato ambivalence získává novou intenzitu. I ve chvílích samoty zůstáváme součástí nepřetržitého proudu obrazů, projekcí a očekávání, které formují naše sebepojetí i způsob, jakým sami sebe prezentujeme světu. Touha po kontaktu a sdílení se střetává s potřebou stylizovat vlastní obraz do idealizované podoby, utvářené pod tlakem vizuální kultury a společenských očekávání. Ve snaze uchránit si alespoň fragment vlastního prostoru však stále více komunikujeme prostřednictvím svých avatarů a konstruovaných obrazů sebe sama. Intimita se prolíná se sebeprezentací, autenticita se stylizací – až do té míry, že se v této hře začínáme ztrácet sami sobě.
Výstava Hide-and-Seek, otevírající nový galerijní prostor Šmeral Art Factory v Brně, rozvíjí motiv hry na schovávanou jako mnohovrstevnatou metaforu současné existence. Zkoumá proměnlivé podoby identity, zranitelnosti i lidské potřeby autonomie, bezpečí a blízkosti ve světě permanentní viditelnosti a neustálé přítomnosti cizího pohledu.
Právě motiv pohledu rozvíjí ve svých malbách Glorie Grünwaldová (* 2000). Její ženské figury oscilují mezi fyzickým a virtuálním prostorem, pohybují se v neurčitých krajinách, připomínajících zároveň prostor psychologický i digitální. Postavy se ohlížejí, pozorují jedna druhou nebo zírají do míst, kam divák nedohlédne. V obrazech vzniká napětí mezi tím, co je viditelné, a tím, co zůstává skryté. Pohled zde není neutrálním aktem, ale zdrojem napětí, kontroly i neustálé sebekontroly. Stylizované struktury, vrstvení a světelná atmosféra obrazů zároveň odkazují k estetice digitálního prostředí, v němž se identita stále více proměňuje v projekci, obraz či performativní gesto.
Také v obrazech Valentýny Bernacik (* 2003) se objevuje pocit neuchopitelné přítomnosti a latentního sledování, tentokrát však obrácený více k psychice. Fragmenty figury vynořující se z temnoty působí jako obrazy podvědomí, melancholie a vnitřní nejistoty. Identita se zdá být nestabilní, rozostřená, jako by se postava sama nacházela v procesu mizení.
Intimnější rovinu hledání otevírá Natálie Ryzá (* 2002), která se ve své malířské tvorbě zabývá tématem „dívkovství“ – křehkého mezistavu mezi dětstvím a dospělostí ženy, v němž se identita teprve ustavuje. Její obrazy zachycují období formování identity, v němž se subjektivní prožívání střetává se zažitými představami společnosti o ženskosti, těle a kráse. Dívčí figury v temném, bezčasém prostoru pohled divákovi vracejí; odmítají pasivní roli objektu a znejišťují samotný mechanismus dívání. Série obrazů vlasů a „paruk“ pak tematizuje identitu jako proměnlivou masku či schránku, v níž se tělo zároveň ukrývá, fragmentarizuje i pozvolna ztrácí.
Významnou pozici ve výstavě zaujímá Natalie Perkof (* 1979), jejíž tvorba osciluje mezi introspekcí, spiritualitou a hledáním vnitřní integrity člověka. Ve svých malbách propojuje figurální motivy s experimentálním přístupem k materiálu. Pracuje s karbonovým vláknem, transparentními vrstvami i perleťovými pigmenty, jejichž prostřednictvím do obrazů vnáší proměnlivé světlo a zvláštní optickou hloubku. Figury se v monochromních plochách vynořují a opět rozpouštějí, jako by existovaly na hranici fyzické přítomnosti a mentálního prostoru. Autorka se dlouhodobě zabývá tématy ženskosti, identity a procesem vnitřní proměny. Její obrazy působí jako meditativní prostory, v nichž se tělesnost, emocionalita a spiritualita propojují v jeden celek.
Jiří Staněk (* 1990) vstupuje do výstavy skrze práci s pamětí, podvědomím a procesem percepce. Jeho reliéfní papírové struktury a objekty připomínají ornamentální membrány, mentální mapy či fragmenty neuchopitelné architektury. Staněk ve své tvorbě rozvíjí koncept „alegorického meziprostoru“, inspirovaný psychoanalýzou, fenomenologií vnímání i mechanismy lidské paměti. Přísně organizované geometrické systémy přitom v jeho dílech nikdy nepůsobí staticky. Struktury se v závislosti na světle, pohybu diváka i proměnlivosti samotného materiálu opticky rozpohybovávají, deformují a ztrácejí pevný tvar. Divák je nucen kolem objektů obcházet, hledat orientaci a postupně si skládat vlastní významové vrstvy. Ornamentální rastry a repetitivní struktury zde fungují jako spouštěče asociací i podvědomých obrazů a zároveň vytvářejí prostor pro zpomalení a soustředění v době vizuálního přetlaku.
Odlišnou polohu tématu sledujeme u Martina Skalického (* 1976), který se ve své sochařské tvorbě dlouhodobě zabývá proměnou materiálu, recyklací forem a elementárními principy lidské kreativity. Z nalezených přírodnin, větví, textilií a dalších materiálů vytváří jednoduché konstrukce připomínající improvizované mapy, základní architektury či archetypální znaky. Motiv ženské figury zde vystupuje jako elementární kulturní symbol odkazující k péči, ochraně i samotným počátkům lidského společenství. Skalického objekty tak tematizují potřebu orientace, ukotvení a vytváření bezpečného prostoru uprostřed nejistoty a proměnlivosti světa.
Potřeba ochrany a vytváření vlastního bezpečného prostoru prostupuje také tvorbou sochařky Hany Svobodové (* 1991). Její objekty a instalace oscilují mezi tělesností, zranitelností a organickými formami připomínajícími kokony, schránky či ochranné obaly. Motiv „skafandru“ zde nefunguje pouze jako prostředek přežití, ale především jako metafora psychické i fyzické obrany vůči okolnímu světu. Hybridní objekty kombinující měkké textilie, peří, litý beton i chirurgické nástroje působí křehce a zároveň znepokojivě. Svobodová tematizuje tělo jako prostor citlivosti, ohrožení, proměny a zároveň jako poslední útočiště, které si člověk ve světě tlaku, nejistoty a permanentní stimulace snaží uchovat.
Zkušenost současné vizuální kultury reflektuje také Ondřej Kotrč (* 1982), který ve své intermediální tvorbě propojuje popkulturní symboliku, estetiku digitálních obrazů a motivy kolektivní nostalgie. V posledních letech pracuje s ikonografií animovaného seriálu Care Bears, jehož původně bezpečný a optimistický svět proměňuje v ambivalentní prostor oscilující mezi ironií, hravostí, únavou a nejistotou. Postavy plyšových medvídků se zde objevují jako fragmenty vzpomínek či relikty infantilní imaginace, které v prostředí neustálého vizuálního přetlaku ztrácejí svou původní stabilitu. Charakteristická je pro něj práce se světlem, transparentností, efemérními materiály i zářivou barevností, které v jeho instalacích vytvářejí téměř fluidní atmosféru připomínající prostředí virtuální reality, digitálních rozhraní či rozostřených displejů.
Výstava Hide-and-Seek pracuje s motivem skrývání a nacházení jako se základní lidskou potřebou, skrze niž se neustále vymezují hranice mezi osobním a veřejným, intimitou a sdílením. Prostřednictvím děl výrazných umělců a umělkyň střední a nejmladší generace brněnské scény problematizuje otázku, jak si ve světě permanentní viditelnosti a psychického přetlaku uchovat autenticitu a koherenci vlastní identity.