Glorie Grünwaldová, Šárka Koudelová, Pavlína Kvita
Galerie U Betlémské kaple, Praha
OPENING 25. 11. 2026, 18 h
Curated by Martina Mrázová
Některé tvary poznáváme dříve, než dokážeme pojmenovat, co vlastně představují. V zakřivené linii zahlédneme lidské tělo, křídlo nebo větev, v temném otvoru oko, v nepravidelné ploše kus krajiny. Vzápětí se však první jistota rozpadne a z jednoho tvaru vystoupí jiný. Obraz se na okamžik ustálí, aby se při dalším pohledu znovu proměnil.
V Lucretiově atomistickém obrazu světa se z povrchů těles uvolňují jemné obrazové vrstvy (simulacra), které putují prostorem a vstupují do našeho vnímání. Mohou se přitom navzájem spojovat a vytvářet podoby, jejichž celek nemá ve skutečnosti žádnou předlohu.
V dílech Glorie Grünwaldové, Šárky Koudelové a Pavlíny Kvity se lidský obrys prolíná s krajinou, organická forma přechází v architekturu, tělo se mění ve znak a známé fragmenty se skládají do útvarů, které nelze jednoznačně pojmenovat. Nejde přitom jen o to, co v těchto útvarech rozpoznáváme, ale také o samotný proces jejich utváření – o napětí mezi pozorováním a stylizací, pomalé vrstvení barvy i opakované přetváření sochařské hmoty.
Glorie Grünwaldová dlouhodobě zkoumá, jak současná vizuální zkušenost proměňuje způsob, jakým vnímáme druhé, sami sebe i prostředí, které obýváme. Její ženské figury se objevují v neurčitých přírodních scenériích, mezi vysokými rostlinami, pod temnou oblohou nebo v krajině zalité nepřirozeným světlem. Ohlížejí se, pozorují jedna druhou nebo hledí mimo obraz, aniž bychom věděli, co jejich pozornost upoutalo. Pohled zde znamená kontakt i kontrolu, touhu vidět stejně jako vědomí toho, že jsme sami viděni. Právě tuto dvojznačnost autorka vztahuje k digitálnímu prostředí, v němž se sledování druhých a utváření vlastního obrazu vzájemně podmiňují.
Tato zkušenost se do autorčiných maleb nepropisuje jen tematicky, ale i způsobem jejich výstavby. Stylizované tvary, ostré kontury, výrazné barvy a šablonové struktury místy evokují estetiku digitálně zprostředkovaných obrazů. Hutná olejová barva a soustředěná práce se světlem však dávají těmto plošným formám smyslovou přesvědčivost a znejasňují hranici mezi pozorovanou skutečností a její obrazovou konstrukcí. To, co pozorujeme, se současně stává materiálem, z něhož se utváříme sami.
U Šárky Koudelové se otázka utváření podoby přesouvá od okamžiku jejího rozpoznání k času, který se do obrazu ukládá. Svůj charakteristický malířský postup začala rozvíjet při zobrazování minerálů z vlastní sbírky. Nepatrnými pohyby štětce nanáší jemné vrstvy barvy, které se postupně překrývají, aniž by ty předchozí zcela zanikly. Původní snaha zachytit geologickou sedimentaci se tak proměnila v metodu, v níž se trvání malířského procesu stává součástí výsledné podoby obrazu.
V posledních malbách vystupují z těchto vrstev lidské figury, které se prolínají s krajinou. Tělesné a krajinné útvary sdílejí obrysy a barevné přechody, takže není zřejmé, kde jeden končí a druhý začíná. Nelze ani rozhodnout, zda se tělo postupně rozpouští v krajině, nebo se krajina naopak skládá do lidské podoby. V tomto vzájemném prostupování se lidské tělo nejeví jako protiklad přírody, ale jako jedna z jejích dočasných podob.
U Pavlíny Kvity se prvotní představa proměňuje v přímém kontaktu se sochařskou hmotou. V jejích plastikách se lidské a zvířecí rysy prolínají s rostlinnými tvary i náznaky architektonických konstrukcí. Z plynulých křivek vystupují torza, končetiny, křídla, zobáky či tvary připomínající nádoby, žádný z těchto motivů však neurčuje podobu celku. Kvita čerpá ze snů, vnitřních představ i mytologických motivů, jejich význam však nepřevádí do jednoznačně čitelných symbolů.
Podstatný je proto samotný proces modelování. Kvita hmotu opakovaně rozrušuje, přetváří a znovu sestavuje, dokud nenajde tvar, u něhož se rozhodne práci zastavit. Výsledná socha tak není pouhým uskutečněním předem daného záměru, ale jedním z možných vyústění tohoto procesu. V odlitcích z betonu či umělého kamene získávají původně tvárné formy pevnost, aniž by ztratily dojem pohybu. Prohnutá těla, rozepjatá křídla a vychýlené osy naznačují vzlet stejně jako pád. Také podstavce a opory se stávají součástí sochařského výrazu a spoluutvářejí napjatou rovnováhu celku. V nehybnosti výsledné plastiky tak přetrvává něco z pohybu a nejistoty, které provázely její vznik.
Podoba se v dílech všech tří autorek neukazuje jako definitivní výsledek, který by bylo možné oddělit od procesu jejího vzniku. V malířských vrstvách zůstává uložen čas, v pevné sochařské hmotě přetrvává náznak pohybu a známý obrys se při dalším pohledu může proměnit v něco jiného. To, co se v díle ustálilo, tak zůstává ve vnímání otevřené. Výstava How It Feels to Take Shape otevírá zkušenost, v níž nabýt podoby neznamená ztratit možnost další proměny.
****
Glorie Grünwaldová (* 2000) v roce 2025 absolvovala studium malby na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně u Vasila Artamonova a Marie Štindlové. V roce 2024 se stala finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu. Samostatně vystavovala v Galerii Dolmen v Praze (2025) a v Artotéce Městské knihovny v Praze (2026). Její práce byly dále představeny například na skupinových výstavách Hide-and-Seek ve Šmeral Art Factory v Brně (2026), Kiss: Monsters Kissing Better v DSC Gallery (2025), Update v Bold Gallery (2025) nebo v Galerii kritiků v Praze (2024).
Šárka Koudelová (* 1987) v roce 2016 absolvovala studium v ateliéru Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze; v roce 2015 studovala v ateliéru Erwina Bohatsche na Akademii výtvarných umění ve Vídni. V roce 2016 absolvovala rezidenční pobyt v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Z posledních výstav lze uvést Sol v Muzeu umění a designu Benešov (2026), Petrichor ve Studiu PRÁM (2024) a Broken Femur s Gideonem Horváthem v Pragovka Gallery (2024); samostatně vystavovala také ve Fait Gallery v Brně (2019). V roce 2015 získala třetí místo v Ceně kritiky za mladou malbu. Její díla jsou zastoupena mimo jiné ve sbírce Galerie Klatovy / Klenová či v Havrlant Art Collection.
Pavlína Kvita (* 1988) vystudovala v letech 2009–2015 sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Jaroslava Róny a Lukáše Rittsteina; v roce 2013 absolvovala studijní pobyt na HKU University of the Arts v Utrechtu. Samostatně vystavovala mimo jiné v klášterní zahradě v rámci programu Galerie Dům v Broumově (2026), ve Winternitzově vile a ve Výkladech AXA v Praze (2024) nebo v EPO1 v Trutnově (2022). Její práce byly zastoupeny také na přehlídce SCULPTURA #2 v Bruselu (2024) a na dalších skupinových výstavách v Česku i zahraničí. Je autorkou řady realizací ve veřejném prostoru a její díla se nacházejí v soukromých sbírkách v Česku, Německu a USA
Martina Mrázová
We recognize certain shapes before we can say what they actually represent. In a curved line, we glimpse a human body, a wing or a branch; in a dark opening, an eye; in an irregular patch, a fragment of landscape. A moment later, however, that initial certainty dissolves, and another shape emerges from the first. The image settles for a moment, only to change again when we look once more.
In Lucretius’ atomist conception of the world, thin images (simulacra) detach from the surfaces of bodies, travelling through space and entering our perception. They can also merge with one another, creating forms that, taken as a whole, have no counterpart in reality.
In the works of Glorie Grünwaldová, Šárka Koudelová and Pavlína Kvita, the human outline merges with the landscape, organic forms become architectural, the body turns into a sign, and familiar fragments combine into configurations that resist definitive identification. What matters, however, is not only what we recognize in these forms, but also the very processes through which they come into being – the tension between observation and stylization, the slow layering of paint, and the repeated reshaping of sculptural matter.
Glorie Grünwaldová has long explored how contemporary visual experience transforms the ways we perceive others, ourselves and the environments we inhabit. Her female figures appear in indeterminate natural settings, among tall plants, beneath dark skies or in landscapes bathed in unnatural light. They glance back, observe one another or gaze beyond the picture, although we cannot tell what has caught their attention. Here, the gaze signifies both connection and control: the desire to see as well as the awareness of being seen. It is precisely this ambiguity that the artist relates to the digital environment, in which observing others and constructing one’s own image are mutually dependent.
This experience is inscribed in her paintings not only thematically, but also in the way they are constructed. Stylized forms, sharp contours, vivid colours and stencil-like structures at times evoke the aesthetics of digitally mediated imagery. Yet the dense materiality of oil paint and the artist’s sustained attention to light lend these flattened forms a compelling sensory presence, blurring the boundary between observed reality and its pictorial construction. What we observe also becomes the material from which we ourselves are formed.
In Šárka Koudelová’s work, the question of taking shape shifts from the moment of recognition to the time that accumulates within the painting. She began developing her distinctive painting technique while depicting minerals from her own collection. With minute movements of the brush, she applies delicate layers of paint that gradually overlap without entirely obscuring those beneath. What began as an attempt to capture geological sedimentation thus evolved into a method in which the duration of the painting process becomes part of the image’s final form.
In her recent paintings, human figures emerge from these layers and merge with the landscape. Human figures and the landscape share contours and transitions of colour, making it difficult to discern where one ends and the other begins. Nor can we determine whether the body is gradually dissolving into the landscape or whether the landscape is, conversely, assuming a human form. In this intermingling, the human body appears not as the opposite of nature, but as one of its transient forms.
For Pavlína Kvita, an initial idea is transformed through direct engagement with sculptural matter. In her sculptures, human and animal features merge with vegetal forms and suggestions of architectural structures. From flowing curves emerge torsos, limbs, wings, beaks and vessel-like forms, yet none of these motifs determines the character of the whole. Kvita draws on dreams, inner visions and mythological motifs without translating their meanings into readily decipherable symbols.
The process of modelling is therefore central to her practice. Kvita repeatedly disrupts, reshapes and reassembles the material until she finds a form at which she decides to bring the process to a halt. The resulting sculpture is thus not simply the realization of a predetermined intention, but one possible outcome of this process. In casts of concrete or artificial stone, once-pliable forms acquire solidity without losing their sense of movement. Curved bodies, outstretched wings and tilted axes suggest both taking flight and falling. Plinths and supports, too, become part of the sculptural language, contributing to the precarious balance of the whole. Even in the stillness of the finished sculpture, something persists of the movement and uncertainty that accompanied its making.
In the works of all three artists, form does not appear as a definitive result that can be separated from the process of its emergence. Time remains embedded in layers of paint, a suggestion of movement persists in solid sculptural matter, and a familiar outline may turn into something else upon a second glance. What has taken shape within the work thus remains open to new ways of seeing. The exhibition How It Feels to Take Shape opens up an experience in which taking shape does not mean losing the possibility of further transformation.
****
Glorie Grünwaldová (b. 2000) graduated in painting in 2025 from the Faculty of Fine Arts at Brno University of Technology, where she studied under Vasil Artamonov and Marie Štindlová. In 2024, she was a finalist for the Critics’ Award for Young Painting. She has held solo exhibitions at Galerie Dolmen in Prague (2025) and the Artotéka of the Municipal Library of Prague (2026). Her work has also been featured in group exhibitions including Hide-and-Seek at Šmeral Art Factory in Brno (2026), Kiss: Monsters Kissing Better at DSC Gallery (2025), Update at Bold Gallery (2025), and an exhibition at Galerie kritiků in Prague (2024).
Šárka Koudelová (b. 1987) graduated from the Academy of Fine Arts in Prague in 2016, having studied in Vladimír Skrepl’s studio. In 2015, she studied under Erwin Bohatsch at the Academy of Fine Arts Vienna. In 2016, she completed an artist residency at the Egon Schiele Art Centrum in Český Krumlov. Her recent exhibitions include Sol at the Museum of Art and Design Benešov (2026), Petrichor at Studio PRÁM (2024), and Broken Femur with Gideon Horváth at Pragovka Gallery (2024). She also held a solo exhibition at Fait Gallery in Brno (2019). In 2015, she received third prize in the Critics’ Award for Young Painting. Her works are represented in collections including Galerie Klatovy / Klenová and the Havrlant Art Collection.
Pavlína Kvita (b. 1988) studied sculpture at the Academy of Fine Arts in Prague from 2009 to 2015, in the studios of Jaroslav Róna and Lukáš Rittstein. In 2013, she completed a study exchange at HKU University of the Arts Utrecht. Her solo exhibitions have included a presentation in the monastery garden as part of Galerie Dům’s programme in Broumov (2026), exhibitions at the Winternitz Villa and Výklady AXA in Prague (2024), and at EPO1 in Trutnov (2022). Her work was also featured in SCULPTURA #2 in Brussels (2024), as well as in other group exhibitions in the Czech Republic and abroad. She has created numerous works for public spaces, and her works are held in private collections in the Czech Republic, Germany and the United States.
Martina Mrázová