Martin Skalický
White & Weiss Gallery, Bratislava, Slovakia
22. 3. – 5. 5. 2023
Curated by Martina Mrázová
Photo Adam Šakový
Málokterý sochař se dokázal na současné české umělecké scéně prosadit s takovou razancí jako Martin Skalický. Jeho netradiční přístup k figurálnímu sochařství souvisí s využíváním forem již existujících soch a s jejich materiálovými proměnami. Spojením fragmentů minulosti se současnými uměleckými postupy a netradičními materiály vytváří mnohovýznamové symboly, v nichž se přirozeně prolínají duchovní hodnoty s ironickým nadhledem i společenskou kritikou.
Skalický, který je původní profesí umělecký štukatér, zná řemeslnou praxi odlévání kopií ze sochařských forem velmi dobře. Využití forem v jeho umělecké tvorbě se tedy jeví jako poměrně logické, ale souvisí i s jeho obecným postojem k životu a k umění. Skalického základní východisko spočívá v přesvědčení, že umění je otevřené pole, v němž se můžeme pohybovat zcela svobodně všemi směry. Můžeme pracovat se vším, co nás obklopuje, ať už jde o materiály, motivy a symboly nebo umělecké prostředky. V jeho přístupu je tedy vedle aspektu recyklace (materiálů, znaků, symbolů, forem) patrný i vliv postmoderny, zprostředkovaný zejména osobností Michala Gabriela, v jehož ateliéru Skalický studoval.
Skalický nevyužívá sochařské formy k vytváření kopií, ale svým přístupem primární účel těchto forem přímo popírá. Jeho sochy jsou s původní předlohou spjaté jen volně jako s nějakou mlhavou vzpomínkou, kterou výrazně proměňují a rozšiřují o další obsahové a estetické kvality. Proto má také Skalický v oblibě textilní a jiné amorfní materiály, které přejímají jen hrubé rysy sochařské formy. S textilem přitom pracuje už od svých studentských let, kdy poprvé opatřil historizující portrét své ženy skutečnou textilní košilkou. Na umělecké scéně se pak prosadil zejména cyklem sešívaných textilních soch vyplněných polyuretanovou pěnou, který jeho práci se sochařskými formami bezprostředně předcházel.
V posledních dvou desetiletích jsme svědky nebývalého zájmu o textil u mnoha dalších umělců a umělkyň. Někteří šijí měkké látkové objekty, jiní včleňují textilie do plochy malby nebo vytvářejí obrazy či objekty naleptáváním umělých textilních vláken (např. Eva Koťátková, Johana Pošová, Michal Pěchouček, Judita Levitnerová). Skalického tvorba je v tomto kontextu ojedinělá nejen apropriací historických soch, ale i samotnou technologií, která je založená na transformaci původně měkké, beztvaré textilie do pevného sochařského tvaru. Některé jeho sochy na první pohled dokonce působí, jako by byly skutečně vytesané z kamene.
Vedle reflexe a aktualizace znaků starého světa je pro Skalického důležitý právě problém hmoty a sumárního tvaru sochy. K textiliím přistupuje jako k sochařské hmotě a vytváří tak zajímavou technologickou alternativu, v níž se spojuje klasické modelování hmoty (nejčastěji hlíny nebo vosku) s odléváním (sádry, bronzu apod.). Jeho sochy vznikají v konfrontaci striktní sochařské formy s beztvarou textilní matérií, kterou umělec uvnitř formy organizuje a fixuje pryskyřicí. Strukturní sklady textilie utváří jakousi vnitřní drapérii, která rozrušuje celistvý povrch sochy a prolamuje ji směrem dovnitř. Forma tedy určuje pouze mezní body tvaru finální sochy, ale její vnitřní hmota je utvářena zcela svobodně v intencích autora, ovšem se značným přispěním náhody. Výraz soch se navíc dynamicky proměňuje působením světla a stínu, které sochám dodávají mnohdy velmi dramatické vyznění.
Textil však Skalického zajímá i ve významové, funkční a symbolické rovině. Uvažuje o něm jako o „nejpříjemnějším materiálu, který kdy bylo lidstvo schopné vytvořit“. Textil nás po celý život neustále obklopuje, chrání nás, zlepšuje naše schopnosti a jeho prostřednictvím můžeme rovněž vyjadřovat svou osobnost, politické přesvědčení nebo třeba hudební vkus. Symbolické hodnoty konkrétních textilií, stejně jako jejich barevnost a struktura, vnášejí do soch další významové a výrazové vrstvy, které autor někdy ještě formuje dodatečnými zásahy, jako jsou leštění, řezání, broušení nebo opalování ohněm.
Skalický se zároveň snaží pracovat tak, aby byl v co největší symbióze se svým okolím, proto velmi často používá materiály, které jsou považovány za nepotřebné či odpadové, například vyřazené oděvy, prostěradla, koberce, ovčí vlnu, karton nebo třeba stavební suť. Tyto materiály proměňuje v sochy, jež paradoxně působí velmi esteticky a někdy i ornamentálně. Odpad podle Skalického nemusíme chápat jako cosi hanlivého nebo ošklivého, v obecné rovině jde vlastně o jakýsi pozůstatek minulosti, který již ztratil svůj význam a nikdo mu nevěnuje pozornost. Každý materiál však s sebou zároveň nese nějaký příběh, zůstává v něm zachováno určité svědectví o životě člověka. Za odpad ale můžeme považovat i sochařské formy historických soch – v běžné restaurátorské praxi totiž po použití ztrácí svůj význam a jsou skutečně určené k likvidaci. Ve Skalického tvorbě se však ukazuje, že jejich prostřednictvím můžeme reflektovat a aktualizovat znaky minulosti, ať už jde o alegorie a erby z fasád historizujících budov, kolem nichž denně bez povšimnutí procházíme, nebo o sošky Madon, světců a andílků, které ve stále sekularizovanější společnosti ztrácejí svůj někdejší význam.
V poslední době začal Skalický experimentovat kromě textilu i s dalšími materiály. Pozoruhodné možnosti mu otevřela zejména spolupráce se sklárnou AJETO, která je součástí společnosti Lasvit. Sérii skleněných hlav z hutního skla vytvořil opět s pomocí forem, které tentokrát nepřejal z již existujících soch, ale vymodeloval pro tento účel nové portréty. Kvůli výrazným rysům tváře zvolil podobizny bezdomovců, hlavy však musely být z technologických důvodů provedeny kónicky, což se promítlo i do jejich modelace, a portréty nakonec působí velmi harmonicky. Během odlévání zde ale opět dochází k zajímavým proměnám. Zatímco textilie vytvářejí ve formách ornamentální struktury, masivní hmota skla se ve formách rozpíná a deformuje tváře do velmi expresivních útvarů, které mohou být krásné, ale v jiných parafrázích mohou také evokovat stopy násilí nebo postupujícího rozkladu.
Podobu i významy prvotních soch tedy Skalický prostřednictvím nových materiálů částečně přejímá, ale zároveň do nich vnáší zcela nové morfologické a sémantické aspekty, ve kterých se stírají hranice mezi minulostí a současností, trvanlivostí a křehkostí, ale i krásou a ošklivostí. A právě díky tomu si na poli současného umění vydobyl silnou pozici.
Martina Mrázová