Martin Mainer & Samuel Paučo
Etcetera Gallery, Brno
2. 6. – 31. 7. 2021
Curated by Martina Mrázová
Photo Vladimír KIVA Novotný
Martin Mainer a Samuel Paučo mají za sebou dlouhou tvůrčí historii, mezi nimi je však rozdíl celé jedné generace. Martin Mainer se na české umělecké scéně prosadil už v 80. letech, ještě jako mladý adept malby na pražské Akademii. V počátcích své tvorby měl blízko především k německým neoexpresivním malířům Neue Wilde a k italské transavantgardě, účastnil se prvních neveřejných Konfrontací a v 90. letech patřil do okruhu pražské progresivní galerie MXM. Uznání se Mainerovi dostalo už krátce po revoluci, kdy byl spolu s 12 umělci z celého světa vybrán na mezinárodní výstavu Wanderlieder v Amsterdamu a v roce 1993 se stal také jedním z prvních nositelů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Díky tomu absolvoval tříměsíční tvůrčí pobyt v USA, během nějž navštívil hinduistického guru Ram Dasse, který Mainerovo další umělecké i duchovní směřování výrazně ovlivnil.
Do brněnského prostředí Mainer zasáhl koncem 90. let, kdy začal působit na FaVU jako vedoucí ateliéru malířství. Z jeho ateliéru vzešlo několik zajímavých umělců a mezi nimi právě i Samuel Paučo, který v Mainerově ateliéru absolvoval v roce 2011 a vzápětí se stal jeho asistentem. A jako asistent pak Mainera následoval i na Akademii výtvarných umění v Praze, kde Mainer vedl malířský ateliér až do roku 2018.
Paučo začal pravidelně vystavovat už v době svých studií. V roce 2009 byl poprvé nominovaný na ESSL Award a poté následovalo hned několik dalších ocenění nebo nominací – naposledy byl nominován na mezinárodní ocenění Strabag Artaward 2021.
Na této výstavě se Mainer a Paučo neprezentují jako profesor a jeho asistent, ale jako dva solitérní malíři, kteří mají založením své tvorby mnoho společného. Výstava je koncipovaná převážně z děl z posledních 2–3 let, tedy z doby, kdy už nepůsobí jako pedagogové ve společném ateliéru a nejsou už v tak těsném osobním kontaktu jako dříve. Přesto jim ale pořád zůstávají společná základní východiska tvorby, která spočívají ve spontánním přístupu k malbě, v expresivním projevu a ve spojování iluzivních a metailuzivních prvků a fragmentů různých sémantických vrstev, světa vizuálního, malířského, předmětného i jazykového.
V obrazech, které vycházejí ze série nazvané Půst, Mainer vlepuje na plátno použité malířské palety studentů. Různě je kombinuje, vrství, někdy do nich i malířsky zasahuje a rozvíjí asociativní potenciál barevných skvrn, které se uplatňují částečně také reliéfně. Pracuje s abstraktními shluky barev na paletách, jež při pohledu z dálky evokují staromistrovské krajiny nebo zátiší. Prostor barevných skvrn vymezuje iluzivními rámy nebo jejich fragmenty, které naznačují neukončený výsek obrazu. Hraje si se základními atributy obrazu. Malířsky zvýznamňuje rám, jenž pro něj nepředstavuje jenom tradiční, v zásadě dekorativní způsob vymezení a uzavření malby, ale který je i součástí Mainerovy duchovní a meditativní cesty.
Základem Mainerova obrazu Zátiší-Minulost už nejsou malířské palety, ale fotografie vlastního obrazu v ateliéru, který zachytil v počáteční fázi malířského procesu. Tuto fotografii Mainer použil jako podmalbu pro nový obraz. Na jednu iluzi vrstvil další a další malířské iluze s mnoha symbolickými odkazy a s průhledy do prostorů dalších obrazů a volně visících pláten. Tímto způsobem vznikla série 4 obrazů, které vycházejí z Mainerova pojetí času jako věčného koloběhu, neustále unikajícího času, který malba dokáže fixovat. Namísto napětí mezi malbou a syrovou barevnou hmotou na paletách tedy tento obraz staví na napětí mezi malbou a fotografií.
Zatímco Mainer se ohledáváním otázek podstaty malířství, toho, co dělá obraz obrazem, co je malba, jak vzniká obrazový prostor a jaká může být v obrazu role rámu, vztahuje k malířské tradici, Paučovy malby staví na intenzitě expresivního malířského gesta a na ostrém prolínání jednotlivých vrstev malby. Z fragmentů malířských vrstev formuje iluzivní prostor, jenž často evokuje nějakou záhadnou krajinu po katastrofě. Spodní vrstvy maleb se mnohdy demonstrují v podobě fragmentů dřevěné architektury nebo podvratných sémantických znaků, které někdy až romantické vyznění snových krajin s nadsázkou narušují. Podobně jako Mainer i Paučo někdy vlepuje do obrazů fotografie reálných objektů a malířskými gesty se jich zmocňuje, jako by mezi různými univerzy docházelo k souboji. Jindy se zase podivné útvary ze světa malby osamostatňují jako reliéfní či sochařské objekty.
Oba umělci se silnou malířskou intuicí tedy svým způsobem pracují s transformací abstraktních barevných skvrn do forem evokujících iluzivní zobrazení předmětného světa či jeho fragmentů. Otevírají jakési hraniční prostory, dráždivé prostory imaginace, které se nachází mezi různými myslitelnými světy.
Martina Mrázová