Ještě jednou, prosím
Jana Bernartová, Václav Boštík, Milan Grygar, Jiří Hilmar, Vendula Chalánková, Dalibor Chatrný, Lenka Klodová, Eva Kmentová, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Juraj Kollár, Jan Kubíček, František Kyncl, Břetislav Malý, Vladimír Merta, David Možný, Jan Nálevka, Marian Palla, Dita Pepe, Přemysl Procházka, Jiří Staněk, Jan Steklík, Václav Stratil, Margita Titlová Ylovsky, Dezider Tóth, Lubomír Typlt
Telegraph Gallery, Olomouc
14. 5. – 11. 7. 2021
Curated by Miroslav Jiřele & Martina Mrázová
Photo Vladimír KIVA Novotný
Zmnožování základních elementů patří v umělecké tvorbě k fundamentálním principům, které lidstvo v různých podobách provází od nejranějších projevů umění vůbec. Repetice představuje jeden z konstitutivních způsobů nahlížení světa i umění, který se v různých dobách vynořuje s různou silou a v odlišných intencích – vzpomeňme třeba série vrypů a otisků dlaní na stěnách jeskyní z paleolitu, megalitické stavby vzniklé řazením kamenů v prostoru, které stály v základech samotné architektury, přejímání ikonografických typů ve středověkých náboženských obrazech anebo analýzy fází pohybu u avantgardních umělců. Největší měrou se repetitivní způsoby vyjádření projevují v umění 60. a 70. let 20. století, kdy se v souvislosti s vývojem racionální, počítačové společnosti a částečně i jako určitá forma kompenzování „ne-Řádu“ ve světě staly výraznou charakteristikou jedné z dominantních linií umělecké tvorby 2. poloviny 20. století. V našem prostředí se tyto projevy formovaly především v okruhu umělců z Klubu konkretistů a tzv. Nové citlivosti (a několika dalších skupin a solitérů), jejichž představitelům bylo společné hledání nové univerzální řeči umění, „čistého, jasného a konkrétního“, které vedlo ke vzniku mnoha osobitých koncepcí symbolických struktur, ať už na poli konstruktivních a geometrických tendencí, minimalismu, kinetismu, op artu nebo vizuální poezie.
Z pohledu Gestalt psychologie bychom na repetitivní aspekty v umění mohli nahlížet jako na jeden ze způsobů reakce člověka na jeho přirozenou potřebu svět nějakým způsobem uchopit, strukturovat, fixovat, najít v něm nějaký řád, systém, který mu může pomoci svět/umění (a místo člověka v něm) pochopit. Potřeba repetice tak úzce souvisí s instinktivní potřebou řádu, která lidstvo provází od nejstarších mytologických a filozofických výkladů kosmu a uspořádání světa a zasahuje až do současných vědeckých teorií, marně usilujících o teorii všeho. Opakováním jednotlivých elementů, jako jsou bod, linie nebo nějaký konkrétní motiv či gesto, dochází k významovým posunům – vzniká nová skutečnost, která má sice často podobu nějakého racionalizovaného systému, tím však výčet možností zdaleka nekončí. Odvěké potěšení člověka z opakování, o němž v kontextu umění mluví především Gombrich, se nemusí demonstrovat pouze vznikem nové uspořádanosti. Opakováním můžeme například zdůraznit význam daného prvku, upevnit soudržnost jednotlivin v rámci nějakého celku anebo zvýšit dekorativní účinek. Nebo můžeme sériovým řazením elementy naopak bagatelizovat, znevážit, zesměšnit, učinit je nudnými a nezajímavými. Opakováním můžeme vyjádřit i souslednost času a pohybu nebo zachování kontinuity a potenciálně nekonečné prodlužování tradice. Opakované provádění určitých činností od pradávna souvisí s meditací, duševní harmonií, ale také s rituály, které mohou vést ke změněným stavům vědomí. Je tedy zřejmé, že to, co bychom mohli nazvat repetitivními strategiemi, projevujícími se v široké škále možností a významů, od magických, funkčních, dekorativních až po mocenské, nemůže být vyhrazeno pouze jedné dějinné epoše.
Právě volba repetitivního způsobu vyjadřování jako výchozího hlediska pro koncipování výstavy umožňuje vystoupit ze zacyklení tradičně uvažovaných kategorií, jako jsou systém, struktura, rytmus či organizace autonomního obrazového řádu, jimiž jsou konstruktivní tendence 60. a 70. let poměrně striktně vymezeny, aniž bychom však ztratili Ariadninu nit. Toto východisko dovoluje přenést se nad diskurz historických skupin a tendencí, otevřít se směrem k současnosti i minulosti a poukázat na vztahy mezi konkrétními díly současné mladé a střední generace umělců a některými ikonickými osobnostmi českého umění 2. poloviny 20. století, jež by při respektování tradičních uměleckohistorických kategorií mnohdy vůbec nebyly myslitelné. Určitou drzost takového počínání snad vedle smířlivého názvu výstavy, odkazujícího k neukončenosti uměleckého procesu, ospravedlní také skutečnost, že sebevědomá drzost bývá obvyklým průvodním jevem mladého umění, pohybujícího se svobodně napříč zavedenými kategoriemi.
V tvorbě současných českých a slovenských umělců se repetitivní postupy rozvíjí v množství individuálních projevů souvisejících s širokou škálou postkonceptuálních tendencí. Umělce, artikulující velmi odlišná témata, spojuje kromě repetice snad jen reduktivně-analytický přístup. Toto poněkud vágní, generalizující vymezení ale je třeba uvést, abychom si uvědomili posun od vážných, často veskrze formálních experimentů v tvorbě generace 60. a 70. let, spjatých obvykle právě s filozofickou i matematickou potřebou řádu, k větší lehkosti a svobodomyslnosti některých mladších autorů, jež by bez (post)konceptuální zkušenosti byla stěží možná. Tento posun ve vnímání myslím dobře ilustruje známá historka o absolutně odmítavé reakci Stanislava Kolíbala na klauzurní práci Dominika Langa, kterou Lang provedl v podobě přesné repliky Kolíbalovy sochy ve snaze o přímočaré vyjádření obdivu a respektu.
Výstava si neklade za cíl zmapovat veškeré projevy, které bychom mohli spojit s tak obecným principem světa a umění, jako je opakování. Výběrovou konfrontací současných umělců se starší generací jsme se však pokusili ukázat, že jde o princip nosný, formující, a tedy neprávem opomíjený, jenž nemusí být spojován pouze s prvoplánovou serialitou, s něčím banálním či dekorativním, ale nemusí se omezovat ani na spekulativní hledání abstraktních principů světového řádu. Repetitivní postupy patří k základním strategiím umění, které se mohou demonstrovat nejen ve způsobu práce, ale i ve způsobu uvažování a v přístupu ke světu a umění. V tvorbě současných autorů přitom nabývají někdy vtipně paradoxního, jindy zase meditativního, nebo až obsedantně-katarzního účinku.
Martina Mrázová