Martin Skalický
Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Hradec Králové
10. 11. 2024 - 30. 3. 2025
Text by Martina Mrázová
Martin Skalický (1976) je sochař, který pomocí materiálové transformace, experimentu a řízené náhody inovuje a rozšiřuje možnosti figurálního sochařství. Pro jeho práci je charakteristická technika, při níž kombinuje neobvyklé materiály s tradičními sochařskými postupy.
Díla, prezentovaná na této výstavě, jsou součástí jedné linie sochařovy tvorby, která započala v roce 2017. Na výstavě v Bechyni s příznačným názvem Restart tehdy Skalický poprvé představil sérii soch, vzniklých vložením textilií napuštěných pryskyřicí do historických sochařských forem. Základním principem jeho tvorby se stalo naplnění staré formy novým obsahem a novými interpretacemi, které posouvají tradiční symboly do současného kontextu. Začal používat formy převážně barokních soch – andílků, Madon, Ukřižovaného Krista, lebek, ale i královny Nefertiti nebo Buddhy. Původně měkký, neforemný materiál textilu, který má vlastní historii a estetické kvality, po ztvrdnutí přejímá a rozšiřuje významy dané historické formy. Textilie zachycují jen hrubé rysy formy, mezery mezi sklady látky zůstávají prázdné, výsledný tvar tedy není definitivní ani jednoznačný a každý objekt se tak stává parafrází dané formy. Jedná se o neopakovatelný originál, který de facto popírá původní smysl sochařské formy jako takové, spočívající v nápodobě a kopírování.
Skalický jednou volí světlé textilie ozvláštněné jemnými tóny růžové, okrové či šedé, které evokují mramor. Jindy používá stará nemocniční prostěradla, utěrky nebo deky, čímž opět dodává objektům nový význam. Kombinuje různé materiály a vykresluje na objektech i krvavé stopy, záměrně tak pracuje i s estetikou kýče. Někdy objekty dále i brousí, řeže či opaluje ohněm a rozvíjí další možnosti, které mu tento způsob tvorby nabízí.
Princip Skalického tvorby spočívá v propojování protikladů a paradoxů. V jeho dílech se prolíná minulost se současností, trvanlivost s křehkostí, krása s ošklivostí, vážný existenciální výraz s humorem a ironií, a také systematická, koncepční práce s principem náhody. Výsledkem jsou esteticky působivé, rafinované a monumentální plastiky s širokou škálou významů.
Termín post-baroko označuje přístup, který čerpá inspiraci z barokního stylu, ale jeho principy a formy reinterpretuje v moderním či postmoderním kontextu. Zatímco barokní umění 17. a počátku 18. století bylo charakteristické dynamikou, dramatickým vyjádřením, bohatou ornamentikou a silným emocionálním nábojem, post-baroko tyto rysy využívá, přetváří a mísí s kontrastními prvky, aby vytvořilo současné umělecké dílo.
Martina Mrázová