Samuel Paučo / Trhliny
White & Weiss Gallery, Bratislava, Slovakia
13. 3. – 19. 4. 2019
Curated by Martina Mrázová
Photo White & Weiss Gallery
Francis Bacon se v několika rozhovorech vyjádřil v tom smyslu, že umění musí nejprve obejít nástroje rozumu a působit přímo na nervový systém diváka. A přesně tak na nás působí i malby Samuela Pauča, které nás nekompromisně vtahují do prostoru tajemných krajin umělcovy divoké obraznosti, v nichž nic není, jak se na první pohled zdá.
Specifický způsob kombinování abstraktní malby s krajinnými prvky Samuela Pauča formálně přibližuje k tvorbě jednoho z příslušníků tzv. nové lipské školy, Davida Schnella. Oba rozvíjí konceptuální dialog s imaginárním prostorem, který evokuje krajinu, a podílí se tak na redefinici klasického žánru krajinomalby, oba používají dynamické perspektivy, fragmenty architektonických prvků i struktury odvozené ze světa přírody. Avšak zatímco východisko zářivě vibrujících obrazů Davida Schnella souvisí se sociální realitou současného západního Německa a se zájmem o realitu virtuální, téma temných, analytických maleb Samuela Pauča spočívá především v malířském médiu samotném. V Paučových obrazech samozřejmě také cítíme bohatý narativní potenciál, sociálně kritický náboj a environmentální asociace, to vše se mu však stává jen živnou půdou pro čistě formální průzkumy na poli malby. Není proto příliš podstatné pokoušet se jeho obrazům intelektuálně rozumět a uchopit jejich „příběh“; nemusíme vědět, kdo v oněch dřevěných chatrčích bydlel a proč odešel, jestli stavby zničila povodeň, nebo je zasáhla nějaká jiná katastrofa, jak se do prostoru dostaly fragmenty staveb a zda vůbec šlo o lidské stavby a podobně, byť díky těmto asociacím získávají Paučovy malby nesporně i silnou přitažlivost. Na tyto otázky bychom však stejně nezískali žádné definitivní odpovědi a jejich hledání by naši pozornost od maleb spíše odvádělo. Některé obrazy, v nichž Paučo domnělý přirozený prostor – krajinný horizont spolu s obrazovými plány – otáčí o 90 stupňů, nás nenechávají na pochybách, že narace v jeho obrazech nehraje prim.
Ve svých malbách vytváří Samuel Paučo imaginární prostory s dobře volenými abstrahovanými fragmenty reality, které jako rezidua předmětnosti cílí do podvědomí diváka a dodávají jeho obrazům na větší intenzitě a naléhavosti. Divákovi podávají záchranné lano, aby jej však vzápětí zase strhly do propasti nejistoty. V liduprázdných scenériích se odehrávají dramatické konflikty mezi ostře řezanými geometrizovanými tvary, které atakují zdánlivě reálný prostor, k němuž odkazují horské masivy nebo pusté, apokalyptické krajiny či torza dřevěných chatrčí. Podivné, geometrizované tvary, které mnohdy evokují dřevěné klády či fragmenty staveb, si v obrazovém prostoru žijí svým vlastním životem, nerespektují fyzikální zákony, někdy se kříží, levitují, a někdy dokonce nabývají podoby grafického znaku, jejž Paučo v celé sérii z obrazů uvolnil a převedl do trojrozměrné podoby objektů, aby malířské médium podrobil dalšímu zkoumání. V obrazovém prostoru pracuje Samuel Paučo s principem vrstvení a překrývání jednotlivých plánů, přičemž každý z nich odkazuje k jinému způsobu malby. Spodní vrstvy obrazu Paučo obnažuje pomocí linií, jimiž zpravidla vymezuje právě ony geometrizované atakující elementy. Veškeré skripturální zásahy v obrazech vlastně zcela nahrazuje manipulací s lepicí páskou, jejímž strháváním dosahuje ostrých linií, které se zařezávají do jeho velkorysé expresivní malby v prvním plánu a vytvářejí k ní tak velmi působivý kontrast. Malby ale dynamizuje i dalšími lineárními útvary, které do obrazového prostoru vnášejí nové struktury, trajektorie, a někdy nabývají až ornamentální podoby. Prolamování prostoru obrazu do abstraktní malby skrývající se pod povrchem malby zdánlivě realistické tak evokuje jakési průrvy, trhliny v časoprostoru, jimiž se obnažují spodní vrstvy, živoucí energetické pole barev v samotném základu malby. Vzniká tak intenzivní a svým způsobem zneklidňující dialog o malbě samotné, dialog plný tajemných stop, torz a fragmentů vědomé i nevědomé reality, jímž Paučo naznačuje nové cesty současné malby. Jeho obrazy však nevznikají v izolaci od současného světa, nejsou jen surrealistickým mapováním autorova podvědomí ani čistě konceptuálním uvažováním o malířském médiu. Díky neustálým náznakům a referencím k prvkům reálného světa můžeme jeho malby vnímat i jako určitou analogii světa skutečného s jeho současnými nejistotami a hrozbami, jehož základní principy se také nechávají poznat jen tu a tam, aniž by nám umožnily zcela porozumět celku.
Martina Mrázová