Bohumír Matal / Přirozený svět
Galerie Artikle, Brno
10. 7. – 15. 9. 2018
Curated by Martina Mrázová
Photo Josef Kubíček
Výstava uspořádaná k výročí 30 let od úmrtí Bohumíra Matala upozorňuje na jednu z možných perspektiv, jak je Matalovo dílo možné interpretovat. Matador brněnské poválečné malby, známý především jako nejmladší malíř Skupiny 42, věnoval několik obrazů památce Jana Patočky (např. Čestná stráž u hrobu filosofa, 1977; Stráž u mrtvého, 1977; Rytíř, 1977) a zdá se, že i nazírání jeho tvorby optikou fenomenologie přináší mnoho zajímavých souvislostí.
Název výstavy proto odkazuje ke konceptu přirozeného světa, stěžejního tématu filozofie Jana Patočky, které rozvinul už v polovině 30. let. K tomuto konceptu se Patočka znovu vrátil v roce 1967, tedy ve stejné době, kdy Bohumír Matal začal malovat své první konstruktivně orientované obrazy z cyklu Přítomnost člověka. V návaznosti na Edmunda Husserla Patočka tvrdí, že přirozený svět je základem, ze kterého vyrůstá všechno ostatní. V současnosti jej ale překryla vědecká konstrukce, které přirozený svět neodpovídá. Člověk v této vědecké konstrukci světa nedokáže najít své místo, protože i on byl ve snaze o co největší objektivizování zpředmětněn. Věda, která zcela potlačila oblast duchovna, člověka pojímá jen jako jednu z věcí, která tak ztrácí i svou svobodu – tato myšlenka v době totality jistě velmi silně rezonovala. Pro poznání přirozeného světa je podle Patočky nutné sestoupit k nejzákladnější subjektivitě. Právě ze subjektivity se totiž utváří veškeré jsoucí, jejím prostřednictvím je svět formován.
V centru Patočkovy koncepce, stejně jako Matalovy tvorby, tedy stojí člověk, který je vždy nějakým způsobem vázán ke světu. Člověk je ve struktuře světa zakotven jako prostoročasová bytost, která se ke světu vztahuje prostřednictvím své tělesnosti. Podobně jako je podle Patočky nutné provést redukci, abychom se dostali k věcem samým, i Matal ve svých obrazech redukuje člověka na semiabstraktní ideogram, který je vetkán do geometrické sítě okolního prostoru. Za tímto ideogramem se vždy skrývá člověk – člověk jako korelát různých zážitků, stanovisek, zvyků apod., tedy fenomén, který může být různě variován, může nabývat různých podob, ale ve své podstatě zůstává stále člověkem. Matal tak koncem 60. let volně navázal na zásadní téma své tvorby 2. poloviny 40. let, na cyklus maleb a kreseb Člověk ve městě – město v člověku, který pak pod vlivem dobových reduktivních tendencí originálně rozvinul. Zkušenost s lyrickou a texturální abstrakcí z 1. poloviny 60. let mu pomohla uzavřít jednu etapu tvorby a v konstruktivně orientovaných obrazech z konce 60. let se více zaměřit i na smyslové kvality barev. V cyklu Přítomnost člověka tak barvu pevně sevřel do struktury obrazového prostoru, gradujícího v ústředních zhuštěných liniích, jejichž uspořádání vždy neomylně referuje k lidské postavě. Mezi postavou a prostorem v Matalových obrazech ale neexistuje žádná jednoznačná hranice: geometrizovaná strukturní síť postavami volně prochází a ve vzájemné souvztažnosti je také barevnost jednotlivých polí. Jistou paralelu tohoto pojetí lze přitom opět spatřovat v Patočkově koncepci přirozeného světa, podle níž je každý člověk charakterizován určitou škálou vnitřních stavů, nálad, které se periodicky střídají a zbarvují (sic) i naše okolní prostředí. V Patočkově koncepci tedy podobně jako v Matalových obrazech není člověk svým okolím určován pasivně, ale skutečnost si aktivně přisvojuje.
Představu absolutního netečného prostoru jako nehybného pozadí ostatně zrušilo už Einsteinovo relativistické pojetí prostoročasu, podle něhož každý objekt kolem sebe zakřivuje prostoročas a ten zase následně ovlivňuje další objekty. Ani z pohledu moderní kosmologie tedy nelze objekty oddělovat od struktury prostorových vztahů. Prostor neexistuje nezávisle na tělesech, ale je aktivním účastníkem fyzikálního dění. A ani v Matalových obrazech 70. let nemůže být člověk od svého prostředí zcela izolován. Člověk a jeho okolní prostředí se vzájemně ovlivňují a podmiňují, jsou součástí jedné a téže struktury.
Patočka dále zdůrazňuje, že prostředí člověka vytváří také intersubjektivita. S okolním prostředím i s druhými lidmi člověk interaguje a teprve v této interakci postihuje sám sebe. A mezilidský kontakt byl zcela zásadní i pro Matala a jeho tvorbu. Bohatá společnost přátel, kteří ho pravidelně navštěvovali – nejprve v jeho ateliéru na ulici Česká v Brně, později v jeho venkovském exilu na mlýně v Prudké – mu byla nevyčerpatelným zdrojem energie a inspirace, kterou transformoval v mnohosti forem svých maleb.
Do původně přehledné vertikálně-horizontální sítě Přítomností člověka Matal stále více zakomponovával velkorysé diagonální tvary, které celou kompozici dynamizují a evokují dojem pohybu postavy. Pohyb jako nejvlastnější podstata dění hrál opět zásadní roli i u Patočky, jenž chápe pohyb jako jeden z předpokladů subjektu – jeho prostřednictvím člověk ve světě je. Pohyb se takto demonstruje například v Matalových obrazech Ptačích herců, ve vířících segmentech tělesných schránek u Pomníků a Fragmentů, ale také v obrazech Vesmírných haraburdí, v nichž je základ geometrických útvarů často odvozen z analýzy pohybu postav viděných z ptačí perspektivy (v tomto malířském cyklu Matal zároveň poukázal na problém vesmírného odpadu, který začal být tematizován až mnohem později). Absence pohybu je naopak příznačná zejména pro Matalův cyklus obrazů Postavy ve zúženém prostoru, který reflektuje sílící existenciální tlak totalitního režimu – postavy jsou zde sevřené jednoduchou strukturou, která jim už žádný pohyb neumožňuje. V tomto prostoru jsou postavy od okolí izolovány, s prostorovou sítí už nejsou propojeny žádnými vektory, jako tomu bylo u předchozích cyklů Přítomností člověka a Ptačích herců. Je tedy zřejmé, že u Patočky ani Matala nejde o pouhý pohyb fyzický, nýbrž o pohyb existenciální, životní.
Matalovy malby tedy nelze chápat jako pouhou tvarovou interpretaci skutečnosti. V kontextu některých myšlenek fenomenologie i dobových fyzikálních a kosmologických koncepcí se ukazuje, že se v jeho tvorbě skrývá celá škála významů a malířských úvah o člověku, o vnitřní struktuře skutečnosti a o zakotvení člověka v prostoru současného světa. V imaginativním světě Matalových symbolů a metafor se spojuje poetická výpověď o člověku ve světě totality s geometrickým viděním světa a vynikajícím smyslem pro barvu a konstrukci tvaru. Původně jasně danou strukturu obrazové skutečnosti Matal postupně destruuje, fragmenty tělesných schránek se osamostatňují, seskupují se do nových útvarů a začínají žít vlastním životem. Někdy se přetaví do podoby vesmírných haraburdí jako svědků lidské přítomnosti v kosmu, jindy zase figurální tvary v jednolitém, bezčasém prostoru evokují prehistorické jeskynní malby. V centru pozornosti Bohumíra Matala však vždy stojí člověk, jakkoli v současnosti odcizený a roztříštěný. Vůči němu se struktura skutečnosti formuje.
Martina Mrázová