Eva Yurková, Tomáš Kurečka, Filip Kůrka, Pavlína Kvita, Bystrík Klčo, Karíma al-Mukhtarová, Nikola Emma Ryšavá, Zuzana Svatik, Markéta Špundová & Viktorie Macánová, Jan Uldrych, Žil Julie Vostalová, Jan Vytiska, Adam Žufníček
The Chemistry Gallery
OPENING 09/04/2026
Curated by Martina Mrázová
Lidové tradice zaryly své drápy hluboko pod kůži kulturní krajiny i nás samotných. Přežívají ve vzorcích chování, v gestech, rituálech, strukturách moci i pohádkových narativech, které si předáváme z generace na generaci. Výstava Svěcení jara obrací pozornost k folkloru jako souboru archetypálních forem, zvyků a obrazů, jež historicky utvářely kolektivní identitu společnosti. V dílech vystavujících umělců a umělkyň není tradice předmětem obdivu, romantické nostalgie či estetického vytěžování, ale prostorem napětí, v němž se paměť mísí s přetvářkou, poezie s úzkostí a ochrana s násilím. Za posvátným řádem se zjevuje tlak norem i skrytá traumata, která jsme si zvykli přehlížet, protože „tak se to přece dělalo vždycky“. Název výstavy, odkazující ke slavné skladbě Igora Stravinského, však akcentuje motiv přerodu. Podobně jako se pohanský rituál oslavující znovuzrození přírody stal v pojetí skladatele impulsem k narušení starých hudebních struktur, i výstava Svěcení jara otevírá prostor pro imaginaci, v němž lze tradici kriticky přehodnocovat a aktualizovat – ať již pomocí subverzivního gesta, empatie, nebo jemného humoru.
V našem kulturním prostředí je folklor inherentně provázán s křesťanskou tradicí, která ve svých počátcích strategicky absorbovala pradávné pohanské svátky a rituály, spjaté s přírodními cykly a mytologickým vnímáním světa. Přirozená lidská potřeba řádu, stability a vztahu k transcendentnu byla nově ukotvena v narativu Kristova života a v hodnotovém rámci, jenž zásadně formoval podobu evropské společnosti. Spolu s tím se ustavila i struktura binarit, které svět organizují do protikladů dobra a zla, ducha a těla, přírody a kultury, muže a ženy, čistoty a hříchu. V těchto dichotomiích je i ženská identita redukována na dva krajní obrazy – idealizovanou figuru pečující Matky Boží a stigmatizovanou hříšnici Máří Magdalénu. Jako by nic mezi nimi neexistovalo. Rezidua křesťanské morálky i dnes prostupují naší každodenností, aniž bychom si toho mnohdy byli vědomi. S o to větší intenzitou se však aktivují ve sdílených rituálech, kdy se kolektivní paměť znovu uvádí do pohybu.
Tyto latentní struktury se obzvlášť zřetelně vyjevují v jarních rituálech, spjatých s tradicí velikonoční pomlázky. Zdánlivě nevinný zvyk, symbol životodárné obnovy, v sobě nese jasné stopy mocenské asymetrie. Tělo ženy se stává objektem rituálu, který je prezentován jako nutná podmínka „oživení“, zatímco násilný aspekt aktu je zakryt tradicí a kolektivním souhlasem. Šlehání pomlázkou tak odhaluje hluboce zakořeněné mechanismy, v nichž se násilí skrývá za rituál a dominance se stává kulturně akceptovanou normou.
Tradici však nemusíme chápat jako uzavřený model, který jsme povinni následovat, ale sami se můžeme rozhodnout, jaké hodnoty chceme vyznávat a sdílet. Tuto možnost citlivě artikuluje Eva Yurková (* 1996), která ve svých reliéfech a kolážích naznačuje alternativní podoby jarních zvyků. Návrat k přírodě jako prvotnímu zdroji rituálu umožňuje promyslet jeho nové podoby. Namísto samotného aktu šlehání autorka obrací pozornost ke sbírání vrbových proutků nebo k očistnému mytí v potoce. Její snové, poetické výjevy připomínají letmé vzpomínky, v nichž se fragmenty ženských těl noří do organických arabesek rostlin.
Vůči rigidní podobě velikonočních svátků se vymezuje také autorská dvojice Markéta Špundová (* 1997) a Viktorie Macánová (* 1995), která s nebývalou lehkostí a humorem rozvíjí rituál pečení beránků. Autorky s tradicí pracují jako s živým organismem, který se může přirozeně vyvíjet a odrážet aktuální společenské hodnoty, včetně otázek genderu. Namísto potupy, trapnosti a bolesti zde do popředí vystupuje radost, něžnost a sdílený prožitek. Svátek je pro ně především prostorem společného setkávání, hravosti a obnovy energie.
Motiv vzájemného sdílení a komunikace rozvíjí rovněž instalace Karímy al-Mukhtarové (* 1989). Silueta spojených rukou, provedená v náročné technice výšivky v desce dřevěného stolu, vypovídá o křehkosti mezilidských vztahů i o hledání vlastní identity v těsném sepětí s přírodou.
Bystrík Klčo (* 2002) smiřuje tradiční formu křesťanského kříže s problematikou identity, genderu a LGBTQ+ komunity. Podoba díla, které vzniklo jako připomínka genderově motivovaného teroristického útoku v podniku Tepláreň v Bratislavě, vychází z lidových křížů, typických pro slovenské prostředí. Kříž jako symbol smrti, oběti a spásy je opatřen stříškou v barvách duhy. Odkaz k LGBTQ+ komunitě tak splývá s biblickým motivem duhy, kterou Bůh seslal lidem po potopě světa jako příslib naděje, že se devastující hrozby již nebudou opakovat.
Socha Pavlíny Kvity (* 1988) se k tématu tradice a folkloru vztahuje spíše nepřímo, skrze hlubší významové vrstvy. Archetyp nádoby jako schránky určené k uchovávání, a tím i symbol kontinuity, autorka proměňuje do uzavřeného tvaru biomorfní plastiky. Vzniká tak jakýsi hieratický monument na pomezí nádoby a těla, jehož lidový ornament je místy nenápadně narušován stopami eroze.
Oproti tomu Zuzana Svatik (* 1993) pracuje s motivem vázy jako symbolem domova, spjatým s vnímáním ženy jako hospodyňky, pečovatelky a marnivé dekoratérky. Tradiční tvar užité nádoby se pro ni stává prostředkem razantního zpochybňování sociálních a genderových konstruktů, které autorka spojuje s kritikou nukleární rodiny a přetrvávajících patriarchálních struktur ve společnosti.
Také Nikola Emma Ryšavá (* 1990) se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá genderovými stereotypy, předávanými mimo jiné prostřednictvím tradičních pohádek. Síla a moudrost ženských postav, které se dokážou vzepřít zavedeným vzorcům, je v nich často připisována pouze čarodějnicím, jež v těchto narativech ztělesňující princip zla. Sochařka se proto ve svých posledních dílech obrací k pohanskému náboženství Wicca, moderní verzi čarodějnictví, které je založené na rovnováze a vzájemném propojení protikladů.
Pro Jana Vytisku (* 1985) je folklor základním rámcem pro zpřítomňování neuchopitelného zla a patologických jevů společnosti, jimiž jsou prosyceny interiéry jeho valašských dřevěnic i dramatické krajiny. V upřených pohledech dívek, kozlů i kostlivců, kteří obývají autorovy fikční malířské světy, tušíme tíhu děsivého tajemství a nevyhnutelného osudu.
K hranicím viditelného a neviditelného se obrací také Jan Uldrych (* 1983), jehož malba osciluje mezi realistickým zobrazením a abstraktní, symbolickou vizualitou. Fragmenty reality se v jeho obrazech rozpouštějí v imaginativních krajinách prostoupených archetypálními motivy a formami, které odkazují k mytickým a rituálním vrstvám lidské zkušenosti. Malba se pro něj stává prostředkem introspekce, skrze niž se fyzická skutečnost prolíná s transcendentní zkušeností.
Ambivalentní napětí, tentokrát však obrácené k vnitřní zkušenosti jedince, prostupuje i díly Tomáše Kurečky (* 1994). Motiv masopustního převlékání překračuje rovinu lidového rituálu a stává se metaforou proměnlivosti identity a rolí, jež přijímáme v každodenním životě. Maska zde není jen prostředkem symbolické hry, ale i nástrojem skrývání a odhalování, v němž se zároveň rodí zkušenost odcizení.
Motiv masky se objevuje také v malbách Filipa Kůrky (* 1993), ovšem v podobě latexových masek odkazujících k BDSM praktikám. Kontrast mezi vizuálním jazykem současné subkultury a staromistrovskou malířskou technikou vytváří napětí mezi tradicí a současností, mezi disciplinovaným obrazem a potlačovanou tělesností. Podobně i autorova malířská interpretace vtipu o lakomých Hanácích v monumentálním měřítku evokuje žánrovou holandskou malbu s mravoučným poselstvím.
K hanáckému prostředí se obrací také Žil Julie Vostalová (* 1988). Tradiční prvky lidového kroje transformuje do podoby 3D animace, v níž zkoumá, zda může digitální reprezentace nabídnout prostor pro aktualizaci tradičních řemesel i kritickou reflexi materiální nadprodukce a odpadu.
K reliktům zašlé minulosti odkazuje i Adam Žufníček (* 1999), jehož objekty připomínají podivné mechanismy na pomezí technického, organického a magického. V jejich hybridní povaze se vynořují archaické způsoby myšlení, v nichž se každodennost přirozeně prolíná s mýtem a rituálem.
Výstava Svěcení jara nahlíží folklor a tradice jako dynamický proces neustálého předávání, selekce a reinterpretace. V napětí mezi kontinuitou a proměnou se ukazuje, že to, co považujeme za „dané“, je vždy také výsledkem našeho rozhodnutí – a tedy i odpovědnosti za to, co bude nadále přetrvávat.
Martina Mrázová