Nikola Kopp Lourková
Sophistica Gallery
OPENING 10/03/2026 at 18:00
Curated by Martina Mrázová
Kuchyně jako archetypální prostor domova. Bezpečně známý prostor, kde se život řídí předvídatelným rytmem drobných úkonů, vlažného světla a sladkých vůní. Stůl, židle i sklenice mají své stálé místo. Něco tu ale nehraje. Zvenku přes zamlžené tabulky okenního skla pozorujeme, jak ustálený vnitřní řád kdosi narušuje. Přítomnost nezvaného hosta, stejně jako ostré, zraňující předměty či křehká, ale zároveň jedovatá květina ocúnu jesenního, probouzí temné tóny každodennosti, které naznačují, že za realitou běžných jevů a situací zůstává něco, nad čím nemáme žádnou kontrolu.
Výstava Nezvaný host Nikoly Kopp Lourkové rozvíjí témata nejistoty, zranitelnosti a neurčitého nebezpečí, které prosakují zdánlivě uspořádaným a racionalizovaným světem současnosti. V posledních dvou letech malířka výrazně proměňuje nejen formální jazyk svých maleb, ale i samotný způsob vyprávění, jimiž si na výtvarné scéně získala pozornost už během studií. Oproti předchozím narativním výjevům s množstvím geometrizovaných, mechanicky působících figur, se její současná tvorba vyznačuje obratem k jednodušším, malířsky uvolněným kompozicím intimnějšího rázu. Proměnu tvorby Kopp Lourkové lze interpretovat jako reakci na narůstající pocity nestability a ohrožení, spjaté s geopolitickým napětím a hlubokými proměnami společnosti, jejichž vnímání umocnila i autorčina čerstvá zkušenost mateřství.
Nikola Kopp Lourková zasazuje své malířské kompozice do uzavřeného prostředí kuchyňského interiéru, který se obvykle považuje za synonymum bezpečí a rituálního řádu. Bezpohlavní stylizovaná figura nezvaného hosta, místy zastoupená pouze v podobě ostře řezaných geometrických tvarů, vnáší do výjevů podivné napětí a zpochybňuje náš pocit kontroly nad bezpečně známým světem. Najednou zde přestávají platit fyzikální pravidla, perspektiva se rozpadá, předměty nevrhají žádné stíny. Výjevy se v ploše obrazu vrství jeden na druhý a čas mezi nimi kmitá bez možnosti úniku. Jako bychom zamrzli v okamžiku, v momentu vnitřního otřesu, kdy známé začíná být jaksi podivně cizí a skutečnost se mění v tajemnou hádanku. Spolu s autorkou se stáváme pasivními pozorovateli, kteří jsou ze scény vyloučeni a mohou dění pouze bezmocně přihlížet. Jako bychom se pohybovali v prostoru, který jsme doposud považovali za svůj, ale on nám ve skutečnosti nepatří. Odcizení je někdy ještě zdůrazněno umístěním scény za perspektivní mřížku okenních tabulek, skleněné vázy či sklenice s vodou, které výjevy dále oddělují, znejasňují a deformují.
Nezvaný host nepůsobí v prostředí obrazu přímo destruktivně, spíše sem vnáší neurčitý pocit nebezpečí, který zosobňují i další prvky autorčina symbolického slovníku, založeného na významové dualitě. Běžné domácí rekvizity jako špendlíky, nože či nůžky se mění v latentní nástroje zraňování. Krásná a křehká květina je ve skutečnosti prudce jedovatá rostlina, na niž neexistuje antidotum. Silná vizuální i filozofická metafora pootevřené zásuvky, známá z freudovských i dalíovských interpretací těla a nevědomí, nás přitom nenechává na pochybách, že malby odkazují rovněž k vnitřnímu prostoru lidské psychiky. K neuchopitelným proudům a úzkostem, které se vynořují právě v okamžicích, kdy dojde k narušení obvyklého řádu věcí.
Martina Mrázová