Martin Skalický / V podzemí
Galerie Pitevna, Brno
5. 10. – 11. 11. 2022
Curated by Martina Mrázová
Photo Michaela Dvořáková
Tvorba Martina Skalického (* 1976) byla v několika posledních letech určována především materiálovými experimenty s různými textiliemi, které přejímaly tvary historických sochařských forem a vnášely do nich nové morfologické a sémantické aspekty. Netradiční práci s textilem fixovaným pryskyřicí, díky níž si Skalický na české umělecké scéně vybudoval výraznou pozici, však v Galerii Pitevna opouští a představuje poněkud překvapivě díla ze skla a papíru.
Do temné atmosféry výstavy, která evokuje nejnižší pudy a odporné vlastnosti, se promítá celá řada polarit a paradoxů, s nimiž Skalický dlouhodobě pracuje. Programově se zde obrací například k otázkám křehkosti, lability, trvalosti, ale také krásy, ošklivosti a kýče, někdy v až vyhrocené podobě.
Po formální stránce se ve výstavě střetávají dva technologické přístupy, spjaté se dvěma křehkými materiály, sklem a papírem, jež se ve Skalického tvorbě objevují poprvé. Hlavy z hutního skla navazují na metodu, kterou umělec používal i u svých textilních soch. Namísto forem historických soch ale v tomto případě použil také formy vlastní, do nichž vymodeloval podobizny náhodně vybraných bezdomovců. Do výsostně ušlechtilého, estetického materiálu tedy Skalický převádí výrazné rysy tváří mužů z okraje společnosti. Masivní hmota skla tváře deformuje do velmi expresivních útvarů, které mohou evokovat i stopy násilí nebo postupujícího rozkladu. Na rozdíl od textilu, jenž v sochařských formách vytvářel bohaté vnitřní struktury, přejímá sklo se svými specifickými vlastnostmi jen určité rysy formy a následně se v oblých objemech rozpíná, bují, smršťuje a deformuje v potenciálně nekonečný variantách, v nichž významnou roli hraje také barva a světlo. Tvarové proměny identických forem následně Skalický rozvíjí i v dalších materiálech, jako jsou sádra, beton nebo Acrystal, fascinován jejich morfologickými možnostmi.
Dominantní roli však v prostoru výstavy hraje především druhá linie Skalického tvorby, v níž se ještě znatelněji projevuje její subverzivní charakter. Jako určitý protipól prací ze skla, tedy materiálu technologicky a energeticky velmi náročného, Skalický vytváří díla z těch nejobyčejnějších, nesochařských materiálů, zejména z novinového papíru či kartonu, jejichž relativní pevnost i povrchovou strukturu určuje prostá lepicí páska. Tento tvůrčí přístup Skalickému umožňuje, v opozici ke zdlouhavému postupu tradičního sochařství, poměrně rychle zachytit myšlenku a zformovat tvary.
Nabourávání uměleckých konvencí a norem provází Skalického tvorbu od samotných počátků, od sérií tzv. pornamentů či portrétů z těstovin až po textilní sochy vzniklé apropriací historických forem, s nimiž se pojí otázky pevnosti, trvalosti i originality uměleckého díla. V pracích z papíru však tento přístup nabývá až troufale punkových rysů, které odpovídají i obsahovému zaměření soch. Skalický se obrací k negativním společensko-politickým aspektům naší současnosti, které zobecňuje v jakési groteskně démonické symboly, mezi nimiž se ve výstavě rozehrávají podivné dialogy. Některými díly přitom Skalický s hravou nadsázkou aktualizuje princip tvorby, který od 60. let rozvíjel zejména George Segal, když sádrovými obvazy ovíjel skutečná lidská těla. Skalický podobným způsobem obaluje modelky nebo i sám sebe novinovým papírem a lepicí páskou, tělo nakonec vysvobodí a zůstane jen prázdná skořepina. Zatímco tedy jeho textilní sochy vznikaly formováním hmoty zevnitř, přičemž sklady textilie pouze naznačovaly absentující vnější formu, zde je proces vzniku opačný a socha je utvářena jako vnější otisk hmotného jádra, které ve výsledku není přítomné.
Zájem o práci s netradičními materiály, jenž v tvorbě Martina Skalického nyní nabývá nových podob, souvisí s jeho potřebou být v co největší symbióze se svým okolím a využívat k tvorbě všechno, co se mu nabízí. Téma recyklace nemá podobu klasického environmentálního přístupu, jenž by se projevoval pouze šetrným přístupem k materiálním zdrojům, Skalický koneckonců používá i různé typy umělých hmot, pryskyřic nebo lepidel. V poslední době se však i v jeho tvorbě začaly objevovat různé efemérní přírodní materiály, které slepuje nebo svazuje provázky do vratkých kompozic, jež opět novým způsobem tematizují otázky nestability a dočasnosti světa obecně.
Martina Mrázová