Břetislav Malý / Kde končí řeka a začíná moře?
Etcetera Gallery, Prague
27. 1. – 24. 2. 2023
Curated by Martina Mrázová
Photo Vladimír KIVA Novotný
Břetislav Malý je umělec výrazně analytického založení, jehož malířská zkoumání jsou vedena snahou pochopit, co je vlastně malířství, jaké principy a pravidla dělají obraz obrazem a jaké jsou jeho možnosti a limity ve vztahu k našemu vnímání. Základní formální prostředky obrazu, jako jsou barva, světlo, plátno a rám, Malý očišťuje až na dřeň, aby odhalil vlastnosti, které jsou určující z hlediska výstavby obrazu. Zvýznamňování základních elementů malby a jejich primárních funkcí autorovi otevírá nové možnosti konstruování obrazu, které jeho tvorbu v mnohém přibližují minimalismu a fundamentální malbě. V revidovaném procesu výstavby obrazu, jenž se vymyká zavedeným malířským konvencím, se však začínají hroutit ustálené kategorie – obraz najednou získává vlastnosti objektu, a někdy dokonce i architektury nebo kresby, aniž by ovšem ztrácel charakter obrazu. Jazykové vymezení jednotlivých kategorií umění podle Břetislava Malého přímo ovlivňuje naše vnímání a prožívání, ve své tvorbě proto záměrně vytváří různé malířské „situace“, které znejasňují, na co se to vlastně díváme.
Jednu z těchto situací Malý představuje i na výstavě v Etcetera Gallery, pro niž se stal určující problém linie v obraze. Linie patří vedle bodu a plochy k elementárním malířským prostředkům. Na rozdíl od bodu je však spjatá s časem a pohybem; můžeme si ji představit i jako rozpohybovaný bod. Linii lze tedy obecně chápat jako výsek časové a pohybové osy, jako kontinuální sled událostí v podobě nepřerušovaného tahu štětcem. Linie je ale rovněž základním prvkem, který definuje plochu, rozděluje ji na dvě části a tyto části zároveň uvádí do vzájemného vztahu. V tomto ohledu představuje linie podle Miroslava Petříčka principium, tedy počátek řádu, „počátek myslitelného či jakkoli vůbec rozlišitelného“.
Pro Břetislava Malého je důležitý právě vztah linie k dvourozměrné ploše obrazu. Zajímá jej, co se stane, když samotný obraz, jehož elementárním základem je plocha, pojmeme jako linii, a naopak, v jakém okamžiku se z linie stává plocha. Malý linii z malířské plochy osvobodil, aby ji učinil obrazem samotným, jinými slovy, radikálně roztáhl a zúžil plochu obrazu do formátu linie (přímky). Obraz tak paradoxně přestává být plochou, protože je linií, avšak linie zároveň plochu také vytváří a vymezuje, jak nás upomíná také blindrám jako nositel kompozice, který touto lineární deformací zůstává zpravidla nedotčen. V komplikované situaci tak obraz nabývá rovněž charakteru objektu, plošnost malby ale přitom zůstává zachována.
V těchto obrazech-objektech vnímáme primárně prostorovou kompozici utvářenou vztahem linie a těžkého železného rámu, jenž si svým formátem i materiálem vynucuje naši pozornost. Přiznané šrouby a nýty v rámu nás ale nenechávají na pochybách, že jde stále o blindrám ve smyslu podpůrné konstrukce malby, která zůstává obvykle skrytá za plátnem. Opět tedy obracíme pozornost k liniím-obrazům, které mají samy o sobě prostorový charakter, zároveň ale svým povrchem a roztřepenými okraji připomínají monumentalizovanou kresbu. Linie vznikají kladením několika vrstev hrubých pláten na sebe a jejich průběžným fixováním epoxidovou pryskyřicí. Do jednotlivých vrstev plátna Malý štětcem či přímo prsty vtírá čistý grafit, který svou schopností odrážet a současně pohlcovat světlo zastupuje v obraze barvu (v návaznosti na Goethovu tezi, že barva je prostor mezi světlem a tmou, k níž se Malý explicitně odvolával již v několika předchozích dílech). Monochromatická plocha malby je tedy utvářena temným grafitem, v němž je volný pohyb očí v obou směrech linie někdy přerušován vyleštěnými reflexivními plochami, které zrcadlí okolí včetně diváka a vtahují jej do sebe. Kvůli extrémní deformaci formátu ale v ploše malby žádná kompoziční pravidla nefungují.
Pochybnosti, zda se díváme na obraz nebo objekt, tedy souvisí s otázkou, kdy se vlastně rodí plocha a linie jako taková přestává existovat. Břetislav Malý se tak analýzou tohoto problému, na nějž neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď, zařadil po bok umělců, jako byli Johannes Itten, Paul Klee nebo Vasilij Kandinskij, jehož poetickou metaforu jsme použili jako název výstavy.
Martina Mrázová